V několika našich rozhovorech jste tvrdil, že situace v Jihočínském moři představuje jedno z nejrizikovějších ohnisek napětí ve světě – není-li přímo nejnebezpečnější. Nezdá se vám, že význam tamních událostí přeceňujete?
Ve srovnání s jinými ohnisky, jako je Sýrie či Ukrajina, není konfrontace nejvýznamnějších mocností zprostředkovaná – je do značné míry přímá…

Máte na mysli konfrontaci Číny a Spojených států?
Ano. Navíc se napětí stupňuje, neboť za necelých deset dní má Stálý rozhodčí soud v Haagu vynést verdikt ve věci nároků Filipín na některé ostrovy v Jihočínském moři.

Jestliže sledujeme západní sdělovací prostředky, jsou to ale právě Spojené státy, které nabízejí dobré služby, tedy zprostředkování řešení sporu zemí kolem Jihočínského moře, a volají po dodržování práva svobodné plavby – což odpovídá Úmluvě OSN o mořském právu. 
To máte pravdu: Spojené státy nabízejí dobré služby a volají po dodržování mezinárodního práva. Obhajují Úmluvu o mořském právu, což je vskutku paradoxní – USA totiž, na rozdíl od Číny, danou úmluvu odmítají podepsat. Hlavní problém dobrých služeb nabízených Washingtonem je v tom, že USA nejsou nezúčastněnou stranou sporu. Naopak – Spojené státy jsou víc než sto let mimořádně aktivním aktérem v této oblasti. Stačí připomenout tři události. Především v roce 1898 podepsaly USA se Španělskem, které porazily ve válce, smlouvu o prodeji Filipín Spojeným státům. Za 20 milionů dolarů. Protože v té době již filipínští bojovníci za svobodu obsadili Manilu, začaly jednotky USA boj proti nim. Podle některých údajů zahynulo v této válce milion Filipínců. Až do okupace Filipín Japonskem se pokoušel Washington připojit Filipíny k USA, stejně jako připojil Havaj.
Za druhé, když v roce 1900 v rámci snahy otevřít Čínu koloniálním mocnostem vyrazila západní a japonská vojska na Peking, americká jednotka se přesouvala z Filipín. A nezapomeňte, to za třetí, že Jihočínské moře omývá i Vietnam, kde Spojené státy vedly v 60. a 70. letech válku, která podle nejrůznějších odhadů stála životy 1,5 až 3,9 milionů lidí.

To zní skutečně angažovaně, ale je to minulost. Studená válka již skončila, Vietnam podepsal smlouvy s USA o dodávkách vojenské techniky…
Skončila studená válka, tedy jeden cyklus zápasu mocností. Teď tu máme nový cyklus – ve kterém zájmy či ambice některých států zůstávají nezměněné. V roce 2012 Spojené státy odstartovaly politiku „rebalancování“, tedy „obnovení rovnováhy“ v Tichém oceánu. Je s tím spojeno přenesení vojenského důrazu z Atlantiku na Pacifik. Do roku 2020 má v oblasti Atlantiku zůstat 40 % námořních sil USA, zatímco v Tichém oceánu, který je pojat jako nový Heartland, by mělo být 60 % vojenské kapacity.

Jasně, ale jak to souvisí s Jihočínským mořem? 

V tomto okamžiku je na misi šest z deseti amerických letadlových lodí, z toho dvě v Tichém oceánu. Před několika týdny byl vytvořen námořní svazek dvou letadlových lodí – Ronalda Reagana, která tvoří jádro 7. flotily, a Johna Stennise. Každá tvoří základ úderné skupiny, do které patří bitevní lodě, křižníky, ponorky a další námořně-vojenský doprovod. Plaví se Východočínským a Jihočínským mořem, podle posledních zpráv jsou ve Filipínském moři – tedy v západním Pacifiku. Oficiální zdůvodnění na stránkách US Navy říká, že cílem je ukázat schopnost USA řídit toto mohutné spojení dvou úderných skupin. Myslím, že v současné chvíli neexistuje ve světě větší koncentrace konvenčních sil, než je tento námořní svazek.
Takto nevypadá ani obnovování rovnováhy, ani činnost nezúčastněného smírčího soudce. Jde o projev strategie „předsunuté vojenské přítomnosti“ a politiky zadržování či zatlačování Číny. Tedy snaha udržet hegemonii USA v oblasti.