Pomník po druhé světové válce shozený z vrcholu kopce obnovili čeští aktivisté: „Rozhodně nejsme žádní nacisté ani fašisté. Jsme Češi, kteří ale žijí v domech po Němcích. Chodili jsme do škol, které stavěli... Znovu postavením pomníku jsme chtěli poukázat na skutečnost, že v Jizerkách kdysi žili Němci a Češi vedle sebe. Vzájemně si pomáhali, protože v horách byste jinak ani nepřežili. Ano, byli to Němci, ale byli to taky obyčejní lidé jako vy a já.“

Až se jiným českým aktivistům podaří prosadit zrušení Benešových dekretů (ZDE), tito hodní čeští aktivisté se jistě rádi zase vystěhují z domů, které jejich dědové zabrali při dosídlování pohraničí po odsunutých Němcích. Zatím probíhá ideologická příprava, kdy se hodně hovoří o zvěrstvech proti vyháněným Němcům po válce (ano to je pravda), zatímco válka rozpoutaná Němci proti "úpadkovému Západu" a "méněcenným" Židům a Slovanům se jaksi opomíjí.

Možná ze mě mluví vliv historie vlastní rodiny, kdy i můj pradědeček s rodinou byl vyhnán ze Sudet. Byl ovšem jako Čech vyhnán Němci. Ono je to ve střední Evropě trochu problém, pradědeček měl zkomolené německé příjmení, takže nějaký praprapradědeček asi nebyl Čech. Mnoho Němců se jmenovalo Wenzel z českého Václav- více slávy a zase počeštěno na Vencl. Být Čechem v Sudetech nebylo na začátku války jaksi výhodné. Tak jako po válce být Němec. V místě, kde žil pradědeček, tvořili Češi menšinu, děti měly do české školy hodně daleko. S Němci vycházeli dobře. Ostatně je-li soused dobrý, nezávisí na národnosti - za stabilní situace ovšem.