Některým chybám nechybí úmysl, jsou to zločiny. To je osud každé revoluce, každého úspěšného převratu. Problémy z vykořenění dosud fungujícího jsou vydávány za "potíže růstu", následující růst potíží je popírán, a ti, kteří na ně upozorňují jsou označováni za zrádce a nepřátele lidu. Při tom jde o pouhé kritiky vládnoucího režimu. Z každého mocenského převratu někdo profituje. Pokud chce uchovat své postavení, musí se dělit o kořist, a nebo tvrdě potlačovat opozici, což lze těžko vydávat za projev demokracie. Ti, kteří spojili svůj osud s popřevratovým režimem, mají dvě možnosti, buď ho podporovat do roztrhání těla, nebo se přidat k jeho kritikům.

Nejinak to bylo s minulým režimem, s jeho revolucionáři, funkcionáři i poblázněnou či kariéristickou mládeží. Nejinak je to s jejich následovníky po listopadovém převratu. Rozdíl je v tom, že tehdejší režim si vytvořil odpůrce z osob zchudlých znárodněním, zatímco tento má oporu v osobách zbohatlých z privatizace a restituce.

Po několika desetiletích úspěchů zesílila potřeba vzdorovat pochybovačům, označit je za škůdce a začít pronásledovat nejprve jejich myšlenky a hned potom je samotné. Odpor bude křečovitý, nejde totiž jen o chyby, ale také o zločiny. Není to projev síly režimu ale jeho slabosti. Je to následek neschopnosti režimu řešit problémy, které sám vytvořil. Některé skvrny nelze odstranit bez narušení látky. Specifikem dneška je nedostatek použitelných řešení na cestu z problémů. "Blbá nálada" z rané netrpělivosti se proměnila v blbou náladu z dlouhodobě napjaté trpělivosti.

Národ je rozdělen na ty, kteří stále bezvýhradně věří ve správnost cesty, nositele moci a odpovědnosti a nositele idejí, tzv. "pražské kavárny", kteří ovládají média, a na druhé straně na ty, kteří stále více pochybují, ba i kritizují.