Za co? No podle těch herců aj. umělců za nic. Nicméně není kouře bez ohně, že. Stačí si přečíst ony ohlasy v těch různých diskusích na těch různých sítích, a je víceméně jasno. A spíš více, než méně. Nicméně není ohně bez paliva, že. A když někdo furt přitápí, tak se nemůže divit, že je mu pak horko.

Stačí si srovnat do latě ty řady a zástupy těch dotčených herců a dalších umělců. A stačí se mrknout (byť i jen zlehýnka, „ledva coby vánkem“) do archivů jejich geneze jak tvůrčí, tak nezřídka i genetické, byť by jen to zděděné profesní ego snad mohlo komplexně stačit. Když anděl hraje ďábla, asi to nebude totéž, jako když si ďábel hraje na anděla, přičemž publikum to odmítá, nicméně je silou nuceno to nejenom strpět, ale i draze platit.

Vím dobře z osobní zkušenosti, co říkám, protože už někdy od začátku 80. let jsem externě (j.h. = jako host) působil v Divadle bratří Mrštíků v Brně (dnešní Městské divadlo Brno) a my mu tehdy s úctou a láskou říkali Divadlo mrštných bratříků. Byla tam tenkrát plejáda hereckých hvězd a já se už od těch skoro pětadvaceti let od nich mohl učit nejen řemeslo, ale i tu divadelní hereckou člověčinu, bez níž to nejde (bez níž se neobejde žádné řemeslo, má-li se dělat poctivě a řádně pro lidi a „všecky krásy světa“). Tehdy jsem si hodně vážil toho, že tam pro to divadlo a pro publikum taky můžu aspoň trochu něco udělat.

Atmosféra tam byla jako doma, herci byli skvělí profíci prosáklí člověčinou a skutečná kolegialita byla samozřejmostí. Přesto jsem někdy v roce 1995 sám odešel, svět (i ten divadelní) se začal měnit a já coby „rebel za každýho režimu“ (jak mě označil Karel Kryl) prostě tak nějak už musel pryč. Bohužel ředitel toho divadla (sice kamarád) byl zvyklý výpovědi dávat, ale nebyl zvyklý výpovědi přijímat, no a tak ten můj odchod ještě dodneška nestrávil. Škoda, nicméně řečeno s Karlem Krylem, je to jeho pivo. Každopádně díky Pánu Bohu za těch zhruba 15 divadelních let. Byla to skvělá škola života. Hodně mě naučila. Díky.

Tomu dnešnímu divadlu se vyhýbám a tak nějak už mu nerozumím (až na výjimky potvrzující pravidlo), což platí i pro všechno to, co s tím dnešním divadlem souvisí, včetně řady herců. Avšak ani to není moje pivo. Naštěstí jsem v životě měl tu kliku poznat a dělat právě s tou řadou špica herců a špica lidí. A dodneška z toho těžím tu sílu, co je tam někde mezi nebem a zemí. Pagina versa – tím víc nechápu řadu těch dnešních herců a dnešních „herců“. Ale tenhle postoj nikomu necpu – to je moje pivo.

Před pár lety jsem se ale k divadelní branži (jaksi oklikou řízení osudu) zase dostal. A to autorsky. Měl jsem štěstí napsat divadelní hru s Jožkou Banášem, což je jeden z nejčtenějších slovenských spisovatelů a zároveň nejpřekládanější spisovatel ze slovenštiny ve světě. Napsali jsme spolu satirickou divadelní komedii „No comment“ s reálně historickým podtextem (včetně čtyř hlavních postav z historie). A za čerstva, ještě za vlády fialové koalice, jsme text oné komedie poslali třiceti profesionálním divadlům v ČR (vyjma pražských divadel). No a pak následovalo to, co se dalo čekat: Velké fialové ticho po pěšině. (Kdosi z branže k tomu poznamenal: „Tož tak to ta hra bude asi dost velké kalibr i pro spojenó demokraturu všeckéch zemí.“ No comment.) Ať tak či tak, Jožo Banáš je (podle mýho) jeden z největších Slováků současnosti. Asi nebude jen tak nějaká náhoda, že jeho práci ke spojování všech lidí požehnal i Dalajláma.

Předloni v létě jsem byl na chalupě u velmi ctěného kolegy, spisovatele a historika Vlastimila Vondrušky, a ten mi říkal, že se při čtení hry „No comment“ náramně bavil a že je přesvědčen o tom, že se ta hra v tuzemských divadlech bude hrát, až padne ta fialová vláda. Inu, ta fialová vláda už padla, nicméně ta fialová setrvačnost v těch třiceti divadlech jakoby bytněla, řečeno s klasikem „jako zbytnělé zbytky zbytnělých zbytků“. Bejvávalo, kdy umělci včetně herců tu káru světa táhli dopředu, ne zpátky.

Tehdy od začátku těch 80. let minulého století a tisíciletí („to letí, to letí“) jsem v tom divadle jen hostoval v rámci časových možností, ale živil jsem se muzikou, coby tzv. profesionální muzikant, písničkář na volné noze (krycí jméno „svobodné povolání“ – což mi napsali oficiálně do občanky) pod uměleckou agenturou Brno, kde tehdejší profi umělci z jižní Moravy byli povinně registrovaní pod uměleckým, ideovým, aj. dohledem. Takže jsem se živil muzikou a během těch 80. let jsem hrál v průměru 20 koncertů za měsíc a ujel po celém tehdejším Československu cca pět tisíc kilometrů v průměru měsíčně. A když mi sem tam komanči zakázali hrát, přikuloval jsem sudy ve sklepě pivecu na Oltecu (Staré Brno), anebo jezdil na kamionu, než mi zase hrát povolili.

Během svojí „kariéry“ jsem odehrál nějakých 3000 koncertů, představení, aj. produkcí. Bral jsem to jako službu kumštu, službu lidu, službu národu, vlasti a vůbec. Nějakou slávu a podobně jsem už tehdy nijak neřešil a neřeším dodneška. To šlo a jde mimo mě (díky Pánu Bohu). Pak v té druhé polovině 80. let už se ta moje tvorba jakoby zrychlovala a přitvrzovala obsahově a vůbec. Pár let před tím převratem 1989 už jsem psal měsíčně i týdně v průměru tři protestsongy (ergo hitůvky), co následně tehdejší cenzura zakázala šmahem. Ale já je na truc všem stejně hrál na koncertech i festivalech, což mi pak v roce 1989 „vyneslo“ totální zákaz hraní a všeho z rozkazu ÚV KSČ a nejvyšší cenzor ergo šéf tzv. kulturního oddělení ÚV KSČ soudruh Miler v září 1989 na povinné poradě zástupců šéfredaktorů všech tehdejších médií pronesl tuto větu: „Foltán – mrtvej muž.“ (Načež pak během převratu jim to málem vyšlo.) Inu, měli proč a čeho se bát. Včetně vlastního stínu a vlastního lidu. A bojí se čím dál víc.

Už v dubnu 1989 jsem složil song „Průvodce“ a hned jsem ho začal hrát, ač ho nikdo z agentury neschválil, a brzy ten song zakázali (jako řadu mých dalších). A někdy na podzim 1989 mi jeden z našinců v naší branži k tomu songu řekl zajímavý postřeh, něco, čeho jsem si do té doby kdovíjak nevšímal, i když jsem ten song až do toho totál brutál zákazu hrál veřejně mnohokrát. Ten člověk mi řekl zhruba tohle: „Tak si, vole, představ, že by tě v tom červenci na tom finále Porty '89 pustili na jeviště toho Lochotína zahrát těm 30 tisícům diváků toho Průvodce. Co by to asi tak s tím velkým davem udělalo. Asi tak něco, jako kdyby tam spadla atomovka, vole. To víš, někdo byl zakázanej, někdo byl ještě zakázanější, a někdo je doteďka. Proč asi? Protože čas neexistuje. A tak už chápeš, proč se tě tak báli a proč se tě tak moc bojí až dodneška?!?“

A tak jsem si pustil do sluchátek live záznam songu „Průvodce“ z jednoho festivalu z konce května 1989 (ZDE) a zjistil jsem, že ten člověk „má pravdu, předsedo“. Za celou tu svou kariéru, čili za všech těch 3000 koncertů, jsem až do toho května 1989 zatím ještě nikdy (ani u sebe ani u svých slavných a ještě slavnějších kolegů) nezažil až tolik aplausů během jednotlivých slok, nebo za každou slokou, skandovanej potlesk v posledním refrénu a „stending ovejšn“ na závěr songu. Nekecám. Poslechněte si to sami na vlastní uši a na vlastní duši. Stačí na YouTube do vyhledávače napsat heslo „foltán průvodce“. Je to ze života, co jsme žili spolu s lidem. Lid není vůl. Válka je vůl.

Psali jsme:

Pavel Foltán: Miliónový chlívek ve dvojím účetnictví?

Pavel Foltán: A co na to státní RRTV – „zase nic“?

Pavel Foltán: Letná – kdo s kým, o čem, pro koho?

Pavel Foltán: Agenti s teplou volbou?