Vítězství v lítém vnitrostranickém boji se může vyzdvihovat jako kvalifikace pro neméně drsné střety v parlamentu. Zápas o dobré umístění na kandidátce je pak svým způsobem příslibem, že ve sněmovně usednou ti, kteří o to nejvíce stojí, kterým na politice nejvíce záleží.

Negativním pohledem na vnitrostranickou řež naopak evidujeme, že straníci na sebe nevraží, netáhnou za jeden provaz. Můžeme pochybovat, zda ti, co mají nejostřejší lokty, jsou zároveň nejschopnější či nejvhodnější. Není tomu naopak tak, že první místa na kandidátkách obsazují kariéristé, lidé bez skrupulí, kterým je z principu třeba účast ve sněmovně překazit preferováním kandidátů, kteří se do parlamentu tolik necpou?