Připomeňme si, že mimořádná obliba Františka z Assisi vyplynula z jeho skromnosti, upřímnosti a radostnosti. Dnes bychom řekli, že Svatý František byl nakažlivě pozitivní. Protože nic nevlastnil, neboť se všeho vzdal, nebylo mu co závidět. Jeho zvláštní dar komunikace s ptáky a jinou zvěří, která prý pozorně naslouchala jeho kázání, se připisuje tomu, že František neměl příliš početné publikum mezi lidmi. Jinými slovy ptákům kázal z nouze. U Františka dodnes platí, že odmítnutím bohatství v jeho hmotné podobě budí sympatii, důvěru a respekt, ale jen nemnozí svedou Františkův příklad následovat. To je ovšem docela zásadní problém, neboť František následoval Krista. Stal se hvězdou mezi světci, když vzal Kristovo učení doslova a ukázalo se, že to funguje.  

Pro většinu katolíků je František z Assisi sympatický exot. Jeho příklad je ovšem nezávazný, nepovinný, neberou ho za vzor. Dobrovolně zvolit chudobu? To v dnešní době není možné, říkají. Jenže i Františkovi současníci to měli za nemožné, takže dobou to nebude. Chudoba ve světském pojetí znamená nouzi. Experimentovat s chudobou v naději, že na sebe vezme podobu duchovního bohatství, je velké dobrodružství víry, které jen tak někdo nepodstoupí. Chudoba je bohatstvím, které vůbec není levné, je to bohatství doslova za všechny prachy.  

Když nynější papež zvolil jméno František, naložil si na záda pořádné břemeno. Jenomže právě proto ho nejspíše kardinálové zvolili. Církev Františka nutně potřebuje, to všichni vidí. Otázka je, zda to platí i naopak. Nakolik se František odváží být Františkem, ví jenom on sám. A Bůh samozřejmě.