Vše, co nyní zmiňují o Komárkovi životopisy a nekrology, má své kořeny v tomto jeho dětském dramatu. Valtr Komárek žil s vědomím, že život není nic samozřejmého. Žil s pocitem dluhu vůči lidem, protože jen díky lidské obětavosti přežil. A v kritických chvílích svého života si byl vždy vědom, že otázka zda mluvit, anebo mlčet, není v jeho případě jen otázkou přesvědčení, ale také otázkou života a smrti.

Valtr Komárek je ve vzpomínkách všech, kdo ho znali, laskavým, tolerantním a veskrze pozitivním člověkem. Přesně tyto vlastnosti ovšem v politice představují hendikep. Komárek se po listopadu 89 stal populárním ekonomem, který přesvědčil veřejnost, že nás čeká skvělá budoucnost. Ve chvíli, kdy jeho bývalí kolegové z prognostického ústavu prosadili ekonomickou reformu založenou na privatizaci, kterou Komárek od první chvíle považoval za loupež za bílého dne, stáhl se do ústraní. Nešel s Klausem do střetu, jako nešel po šedesátém osmém do střetu s Husákem. Znal své možnosti, věděl, kdy nelze vyhrát a věděl, že nesmí prohrát.