Faktem je, že Miloši Zemanovi se podařilo zkrátit agonii rozhádané vládní koalice a přimět poslance, aby umožnili občanům vyjádřit se k neúnosné politické krizi v předčasných volbách. Nebýt to Miloš Zeman, sklidil by prezident potlesk ve stoje za způsob, jak s přehledem zametl s politiky, kteří zde občanům pili krev. Jenomže Miloši Zemanovi doopravdy není lehké děkovat.

Kudy chodí, permanentně si koleduje o kritiku. Libuje se v provokacích, u kterých často není zřejmé, jaký mají smysl. Zemanova argumentace bývá lajdácká, takže ho co chvíli někdo triumfálně chytá za slova utroušená na okraj a co prezident řekl k věci, se neřeší. Protože je Zeman v politice dlouho, je spojen s řadou klišé a stereotypů, které komplikují odpověď na otázku, o co vlastně prezidentovi teď a tady jde. Neuškodí si připomenout, že Miloš Zeman se stal po listopadu 89 populárním politikem jako poslanec federálního shromáždění. Po rozdělení Československa skončil v politickém ofsajdu a říká se, že Miloš Zeman a sociální demokracie k sobě přišli tak, že si zbyli. Zemanovi chyběla strana, sociálním demokratům silný předseda.