Třeba aspoň jak v roce 2011 připomenutí vymření rodu Rožmberků. Vždyť u něj začíná hnutí, kvůli kterému řekl francouzský historik Denis, že Češi jsou věřiteli lidstva. Čekal jsem i od naší katolické církve nějaké stanovisko, popřípadě zveřejnění výsledků komise, kterou k posouzení Husa jmenoval papež Jan Pavel XXII. Už i jen kvůli tomu, že Husem se zabývaly tři koncily, kostnický, basilejský a II. vatikánský a v roce 1999 došlo k omluvě papeže za jeho smrt a jeho zařazení mezi reformátory církve. Nikoli však k jeho rehabilitaci. Ale nějak se vše posunulo jinam.

Zatím připomenutí tohoto výročí probíhá prostřednictvím České televize. Nechala o něm natočit třídílný film, šestidílný populárně historický pořad Druhý Jan Hus a také proběhla diskuze v pořadu historie.cs. Vedle toho i prezident nechal vztyčit dva prapory s kalichem na Hradčanech. Na venkově jsem viděl na několika místech pozvánku České křesťanské akademie na přednášku o Husovi. Shrnu-li vše, co jsem zatím viděl a slyšel, jeví se mi vše jako specifický český způsob připomínání významného člověka našich dějin. Ne zhodnocení jeho života a díla, ale zabývání se tím komu jak vadil, a proč. Vše pak spěje k názoru, že kostnickému koncilu a císaři, ač se snažili, jak mohli, nezbývalo nic jiného než postupovat v souladu s tehdejším právem a Husa upálit. Mohl si za to nakonec sám svou zatvrzelostí, s jakou odpíral odvolat, ač se mu text odvolání několikrát upravoval v jeho prospěch. Vše končí názorem, že sám Hus patrně chtěl být upálen, protože prahnul po mučednické smrti, jak dokazují dnešní historici z toho, že Hus jako mladý nejraději a nejdéle četl životy svatých.