V našich dějinách se od jeho smrti střídají období jeho nekritického obdivu s jeho rovněž nekritickým zavrhováním, i když toto zavrhování se převážně týká husitské revoluce. Je až s podivem, že řada těch, kteří Husa a hlavně Žižku odsuzují, se odvolává na dílo profesora Pekaře, i když on sám píše ve své knize „O smyslu českých dějin“ k této otázce, „étos husitství přes všechny stíny středověké tmy, hrůzy válek a surovosti doby zdvíhá české dějiny spojené se jménem Jana Husa do takových výšin, že posvátné úctě před nimi se neubrání ani protivník zásadní, má-li smysl pro velikost a pravdu“ a dále, „mluvčí katolické církve, se neseznámili s díly učeného Dr Sedláka a prof. Kybala, a píší pak nepravdy, i když pouhým nahlédnutím do monografie prof. Sedláka se mohli přesvědčit, že všechno bylo jinak“. Uvádí, že zejména práce prof. Kybala, který má znalost i středověké teologie, dokud nebude vyvrácena, stačí sama, aby se o bludech Husa mluvilo s reservou. Revize Husova procesu, kterou Kybal provádí, vyzněla dosud ve prospěch Husa.  

A tak se mi zdá, že stále přetrvává názor katolického kněze a historika Václava Hájka z Libočan, který ve své kronice z roku 1541 píše, že Hus byl knězem dobrého života a ctnostného obcování, pouze se neměl starat o učení bludníka Wyclifa.

Společnost se dělí stále na ty, kteří by s radostí šli štípat dřevo na jeho hranici. A naopak ty, kteří ho považují za světce, zakladatele protestantismu a málem i ateismu. Početná je ale i skupina hledající stále, jak to vlastně bylo. Kde je tedy pravda?

V hledání přínosu, nebo naopak pochybení, Mistra Jana Husa většinou docházelo k tomu nedostatku, že se posuzoval pohledem doby toho, kdo se o něj zajímal. Někdy, ještě hůře, se Husův život a přínos přizpůsoboval potřebě té které doby. Byl tak výraznou osobností, že málokdo z autorů díla o něm, odolal hledání v Husových spisech a vyjádřeních něčeho, co by potvrzovalo názor nebo ideologii, jejíž byl zastáncem autor sám. Stejně i naopak jsme četli nebo slyšeli, že už M. Jan Hus byl proti tomu nebo jinému, a také co vše pokazil nebo kam kázáním lidi zavedl.

Je potřeba zmínit minimálně tyto věci. V tehdejší společnosti vznikalo napětí, které působilo na každého. Lidé ale nebyli schopni překročit své vědomí a znalosti, ostatně jako v žádném věku, a opírali se při nalézání cesty k řešení o evangelia v bibli, pro ně Písmu svatém, které bylo pro tehdejší společnost absolutně a bezvýhradně nezpochybnitelné. Tím dochází ke kacířským a dalším hnutím. Nakonec i sama římskokatolická církev spolu s římským králem, pozdějším císařem Zikmundem se snaží nalézt východisko svoláním koncilu do Kostnice.