Papežský nuncius Marmaggi opustil Prahu víc než na rok (roztržka s Vatikánem se pak táhla po desetiletí, živena ale i jinými důvody), vášně planuly v médiích i na politické scéně. Letos vyvěšování kališnického symbolu můžeme jen stěží očekávat a loni v poklidu přihlíželi (a následnému zpěvu husitského chorálu Kdož jsú boží bojovníci naslouchali) i reprezentanti katolické církve. Minulý rok při oslavách výročí se v médiích vzrušeně polemizovalo o čerstvé filmové podobě Jana Husa. Mistr se stal popkulturní veličinou. (Možná by bylo přesnější: Mistr se nám scvrkl na popkulturní veličinu.)

I v hitparádě „velkých“ postav českých dějin na Husa zbylo až sedmé místo. „Něco takového by ovšem před sto lety bylo přímo nepředstavitelné a Jan Hus by byl v podobném klání téměř jistým vítězem,“ poznamenal k výsledku ankety, uskutečněné před pár lety, historik Zbyněk Hojda.

Po dlouhá staletí byl Jan Hus oficiálně arcikacířem. Mnozí si to o něm dokonce myslí dodnes. V roce 2013 bylo možné v katolické revui Te Deum číst slova jednoho z katolických tradicionalistů, že Hus byl „demagog a politický agitátor, neváhající sáhnout ani k násilí. Husitské války se všemi hrůzami, řekami prolité krve a totálním úpadkem mravů a kultury jsou tristním důsledkem Husových aktivit, což se nedá upřít.“

Oficiální zavržení, které stvrzovalo nespravedlivý soud a potupnou popravu v Kostnici, z Husa ovšem následně činilo – jak už to tak v dějinách bývá – symbol nade vše přitažlivý. V 19. století byl pozdvižen jako ikona národního zápasu, jako postava, k níž se můžeme upínat ve snahách o společenskou emancipaci. Husův příběh (stejně jako příběh husitství) poutavě odvyprávěl zejména František Palacký – ovšem už i pro takového Josefa Dobrovského byl Hus velkou osobností české kultury. Pro Havlíčka Borovského byl Hus tím, kdo „chtěl zničit slepé příslušenství k hierarchii“, „zastavatel liberálního smýšlení a osvěty lidu“.