„Nechceme, aby stávající budova nádraží byla zbourána! Nelíbí se nám její chátrající stav! Chceme, aby budova byla rekonstruována a aby se pro ni našlo vhodné funkční využití! Chceme se o tomto problému bavit s městem a s veřejností!" Tak před třemi lety, v listopadu 2011 začínalo občanské sdružení Důl architektury boj o záchranu odbavovací haly železniční stanice v Havířově. Nádraží to mělo tehdy hodně nahnuté – České dráhy a město Havířov plánovaly chátrající budovu – obrázek jejich „odpovědného" přístupu k majetku – zlikvidovat a vystavět místo ní novou.

V našich poměrech je to žel takový zvyk. Když nám něco neslouží jako ze začátku, prostě se toho zbavíme. Bez ohledu na to, že má věc – v tomto případě budova – nějakou hodnotu historickou, estetickou, kulturní, emoční... A nádraží v Havířově takové hodnoty má. Je vynikající ukázkou tzv. bruselského směru v československé architektuře, je součástí celého komplexu podobně laděných nádražních budov na severu Moravy... a časem se přišlo i na to, že mozaika na stěně vestibulu pochází z dílny světově proslulého výtvarníka Vladimíra Kopeckého.

Nadšencům z Dolu architektury - nejsou to nějací amatérští zanícenci, ale lidé, kteří už díky své profesi architekta o skutečných hodnotách budovy něco vědí, stejně jako o možnostech nápravy jejího neblahého stavu – se podařilo nadšení přenést i na další. Na občany, na média, na památkáře, na architekty, na umělce... Postavil se za ně i jeden nedávný ministr dopravy, postavila se za ně Česká komora architektů.

Zápas o havířovské nádraží ale měl a má širší význam než jen zápas o ochranu jedné, byť sebehodnotnější budovy. Šlo v něm i o obecný vztah k architektuře nedávné doby, k architektuře posledních desetiletí. Tu zatím jen málokdy vnímáme jako hodnu ochrany. A přitom nám hodnoty, které by měly přetrvat do budoucna, mizí před očima téměř jako na běžícím pásu – hrozí, že jedna historická etapa ve vývoji tuzemské architektury může být vymazána. Důvody mohou být také ideové – ty stavby měly tu smůlu, že vznikly ve „špatné" době. Ale především se za nimi skrývají úzké zájmy developerské, peněžní – a pro ty společný zájem nemá váhu. Ministerstvo kultury tu však je od toho, aby hájilo „společné" zájmy. Slyšíme-li z Nostického paláce dnes opět argument o hrozbě zmařených investicí, měl by nám běhat mráz po zádech. Vždyť, kde všude mohou investice dostat přednost před významem kulturním a historickým?

P.S.: Podstatné při rozhodování ministerstva kultury se – podle zprávy ČTK – ukázalo, že účastníci řízení předložili správnímu orgánu platné rozhodnutí o povolení k odstranění stavby a následně pravomocné rozhodnutí o stavebním povolení. Není to přímý návod pro všechny, kdo se chtějí v budoucnu nějaké potencionální památky zbavit?