Byla hluboká noc, černočerná tma. Stáda ovcí byla obklopena neznámem a nebezpečím. Některé pastýře možná přemohla únava - nebo jednoduše pouhá pohodlnost - a spali. Našli se však tací, kteří únavu překonali svojí horlivostí a zodpovědností. Hleděli a naslouchali do tmy, pravděpodobně se též modlili, aby je Bůh ochránil od nebezpečí.

A náhle zazářilo světlo. Pocit nebezpečí byl ten tam. Šlo však o mnohem více než potenciální ohrožení několika pastýřů a jejich stád této pozemské noci. Pozemské věci a pozemské životy dříve či později zaniknou. Lidská duše je však nesmrtelná. A o spásu duší se v tuto chvíli začalo jednat tak, jako dosud nikdy v dějinách.

Dva světy

Dnešní svět je vlastně velmi podobný světu tehdejšímu. Mnoho historických pramenů naznačuje, že napříč veřejností panovaly pocity, že lidská společnost nevratně selhala. Tehdy i dnes žila řada vnímavějších lidí v očekávání období chaosu, destrukce a utrpení. Antický člověk sice došel na relativní vrchol kultury, bohatství a technické vyspělosti, lidé disponovali mnohými prostředky, avšak nevěděli, jak je využít ke skutečnému užitku. Někdy dokonce až trpěli tím, jak jim jejich moc a bohatství svazovaly ruce a přinášely bolest. Celé dlouhé roky pracovali na tom, aby tyto věci získali, přesto cítili prázdnotu ve svých duších.

Tma té noci zahalila lidstvo, stejně jako duchovní tma halí svět náš. Jak lidé reagovali? Někteří se vrhli do zvrácených orgií, jiní hluboce spali a možná si snili svůj sen o věcech mimo realitu, ale byli tu ještě jedni.

Ve starověku - mezi obrovským množstvím lidí zaměstnaných hromaděním majetku a užívajících tehdejší společenské prestiže - se totiž pohybovali tací, kteří si uvědomovali, jak nemocná je celá společnost, jak zdánlivý pořádek a bezpečí postrádá autenticity, duchovního pilíře a sebemenší jistoty svého pokračování. Jak vše neodvratně směřuje do bodu svého zániku.