Nemohou přehlížet a nereagovat na krizi v eurozóně a nejen tam. Zvyšující se státní dluh, růst nezaměstnanosti, ztrátu schopnosti části střední vrstvy splácet hypotéky a spotřební úvěry, nuzné postavení seniorů a neřešení problémů sociálně vyloučených skupin obyvatelstva. Rozdíl mezi bohatou skupinkou a většinou obyvatel se prohlubuje. Přitom „pravicová“ řešení situaci nezlepšují, mnohdy naopak. Tak například britský expremiér Tony Blair minulý týden oslovil otevřeným dopisem šéfa labouristů Eda Milibanda a položil mu sedm otázek. Pozornost jim věnovala britská média. 

 

Ve zkratce se dotýkaly tohoto:

 

Po finanční krizi bude třeba definovat bezpečnější a lépe organizovaný kapitalismus. Ve zdánlivé absurditě Blair upozorňuje na některé přístupy baronky Thatcherové a použil její výrok: „Ekonomika je metoda, cílem je změnit srdce a duši“.

 

Blair se obává, že labouristé mají problém v tom, že svoji politiku staví na kritice vládnoucí strany a nikdo neví, co programově sledují. Ptá se, zda je vlastně Ed Miliband červený či modrý. Například v otázkách imigrace je prý více modrý, naopak červený, pokud jde o daně.

 

Proto Blair položil sedm konkrétních otázek:

 

Co je hnací silou nárůstu výdajů na bydlení?

 

Jak zvýšit kvalifikaci nezaměstnaných?

 

Jak můžeme vylepšit reformy zdravotnictví a vzdělání, které vznikly za předešlé labouristické vlády a povýšit je na novou úroveň?

 

Jaká je správná rovnováha mezi pomocí universální a tou, která se týká majetkových poměrů penzistů?

 

Jak můžeme využít technologií, abychom snížili náklady a odstartovaly změny v systému vzdělávání, zdravotnictví, trestné činnosti a imigrace?

 

Jak se můžeme zaměřit na opravdu těžké případy sociálně znevýhodněných rodin?

 

Mohl by vývoj kolem DNA snížit trestnou činnost?

 

Na otázky hledají odpovědi média. Ed Miliband (zatím) nereagoval. K oblasti bydlení, které řadí k největším problémům současnosti a blízké budoucnosti konstatují, že v posledních letech se nájem zvýšil o 37%. Čím dál více lidí není schopno tyto nájmy platit. Na trhu bude třeba novou výstavbou zvýšit nabídku, která dá alternativu zejména v oblasti sociální výstavby. Diskutují i o dalších položených otázkách, zejména o odlišení pozice lidí s potížemi - situace a její řešení u penzistů by mělo být podle nech odlišné od sice potřebných, ale mladších skupin obyvatelstva.

 

Oblast bydlení mě samozřejmě zajímala nejvíce. Ale obecně si kladu otázku: Je naší veřejnosti jasné, co naše levice chce, jaký má recept na současnou situaci v ekonomice, právu, v hospodaření státu? Hledá levice, zejména ČSSD, nová řešení? Je její politika jasná, mají občané představu, co je čeká, nebo jen co již dále nechtějí? Respektuje levice zájem nezvyšovat zadlužení státu, ale současně oživit ekonomiku a zda je to skutečně možné? Má tato občany podle preferenci nejvíce podporovaná strana exaktní a jasný program?

 

Současná vláda prosadila zásadní reformu soukromého práva, nový občanský zákoník a na něj navazující desítky dalších zákonů. Přes všechny výhrady k tomuto dílu vychází reforma do jisté míry z historických zkušeností, svůj vzor nalezla mj. v občanském kodexu z roku 1811. Nový kodex byl zpracováván již od roku 1998, tedy 15 let, není dílem jen této vlády. Kvalita a „filosofie“ nové úpravy přináší bouřlivé polemiky, ale právníci dovršili slibovanou vekou reformu.

 

Hledají ekonomové nová řešení? Kromě podivných diskusí NERVu, který jde mnohým „na nervy“ se kromě nepochopitelných změn v DPH a přehazování horkého bramboru, nic. Pravice jistě nemůže překonat své myšlenkové horizonty a tak její politika „rozpočtové odpovědnosti a boji proti korupci“ je v podstatě jalová, jen souborem hesel, řešení nepřináší. A tak se chlubí jen tím, že policie funguje tak, jak má (což je současně zpochybňováno). Služební zákon přepisuje již 7 let a boj s korupcí je jen skokem do tmy, která vše zakrývá.

 

Nad každým zákonem se vedou nekonečné diskuse, státní správa se nereformuje, o to více se o ní mluví, bytová politika se (kromě reformy úpravy nájemného) potácí v prostoru, který žádné změny neslibuje. Škoda mluvit.

 

Zde by měla dominovat ČSSD, neschopnost formulovat program na pravici je šance ukázat vizi levice. Její srozumitelný a fundovaný nový program by měl být již na světě. To se zatím neděje. Lidé budou brát rezervovaně sliby a nový program prezentovaný před volbami, volební sliby se neberou již vážně, roztají jak sníh na jaře. Čas je teď, možná již je skoro pozdě. Nic nového ale neregistruji. A to nehovořím o ekonomické doktríně, kterou nikdo nezná, z níž si veřejnost pamatuje jen úletové výroky o parazitizmu živnostníků (nespravedlivě, ale slova zpět vzít nelze) a nějaká čísla o daňové progresi. Stejné již dvacet let, jako „cesta na sever“ v roce 2002. To je málo.

 

Nehovořím o nutnosti představit model úsporného, sociálně přátelského státu. Musí se hledat odpověď na otázky, proč banky nesmírně bohatnou a lidé se topí v exekucích. Studujeme příčiny krachu hypotéčního úvěrování ve Španělsku se statisícemi rodin, které přišly o svůj dům pro neschopnost splácet hypotéku? Poučili jsme se z neblahé zkušenosti z USA, kde banky půjčovaly na bydlení, aniž by je zajímala skutečná hodnota nemovitostí? Nic takového neslyším.

 

Normální rozumný člověk přece ví, že model státu s rigidní plánovanou ekonomikou modelu KSČ z let 1948/1989 řešením není. Všeobecný propad, podprůměrnost, netřeba mnoho slov. Kromě malé skupiny nostalgiků a lídrů pravice, kteří záměrně straší návratem totality tuto vizi nikdo nechce. Ale jsme schopni předestřít nové modely, reálné a důstojné pro druhou dekádu 21. století?

 

O tom pochybuji. Jsem, stejně jako veřejnost, trpíce, svědkem nesmyslných ústavněprávních půtek, jejichž řešení by mohly přinést politické strany korekcí ústavy tam, kde pan prezident hodlá chápat přímou volbu silou počtu voličů a staví se nad ostatní ústavní instituty. Jsme li parlamentní demokracie, musí to parlament prokázat, on určuje pravidla, ústavní zákony. Politici ignorovali varování právníků z důsledků přímé volby a Miloš Zeman nepatří k lidem, kteří by neuměli silný mandát využít.

 

V mé mateřské oblasti bytové politiky již déle než rok rozesílám všem politickým stranám konkrétní programy na reformy v sociálním bydlení a bytové politice. Že nereaguje současná vláda mě nepřekvapuje, ač byly časy, kdy například s Petrem Gandalovičem, krátkodobě ministrem pro místní rozvoj, jsme se koncepčně téměř shodli. Dnes to možné asi není. Očekává se, že tato vláda skončí, takže teď je zajímavý program jejich potenciálních nástupců. Ten ale nic neříká. O řešení problémů v bydleních, o kterých v Británii hovoří, se politici starají jen málo. Přece známe statistiku, situace našich seniorů je podstatně složitější, než britských, ale řešení v nedohlednu.

 

Politici, jak je ve většině případů dobře znám, sami nejsou schopni přinést exaktní konkrétní programové řešení. Levice by měla organizovat lépe odborné zázemí a v jednotlivých tematických okruzích vést diskusi s odborníky, hledat nová řešení, alternativy. Právě z těchto alternativ, ovšem odborně fundovaných, si politik úhlem svého pohledu vyhledá optimální řešení, které odpovídá jeho vizím, ideologii, chápání společnosti. Takovým programem pak oslovit veřejnost. Doposud však nic takového na obzoru nevidím. A volby se blíží. Vnímám jen suverénní úsměvy lídrů jistých si, že do Strakovy akademie je přivede jasné selhání osmileté vlády pravice. A to je málo.

 

Situace není bezvýchodná, neřešitelná. Blairovy otázky donutily alespoň novináře o nich diskutovat. Problém v bydlení nelze svalovat na deregulaci. Nájmy se zvyšují proto, že spektrum nástrojů a možnosti „bydlet“ není úplný. Přenášet náklady sociálního modelu jen na pronajímatele, je i podle našeho Ústavního soudu, protiústavní. Je třeba dát lidem šanci, alternativu, rozšířit možnosti jak získat levnější bydlení bez ekonomické ztráty z jeho provozu. Ale to opakuji již tisíckrát vyslovené, ale poslouchat to politici (zatím?) moc nechtějí. Ale zítra může být pozdě.