Ivan Přikryl: Politický binární matrix

Zručný matematik by možná dokázal vypočítat řešení, neboť počet alternativ situací a jejich řešení není nekonečný, ba ani příliš složitý. Jde o jakýsi „binární kód“ možná „binární strom“ k jehož konstrukci a zjištění alternativ nemusíte být matematický génius, ale jen logicky uvažující člověk.

Současná situace na politické scéně na mne působí jako pohyb osob v zrcadlovém bludišti, lépe řečeno nikoliv snad slepců, ale oslepených září politiky své strany. Skutečnost je podstatně jednodušší, neboť každá situace nemá více než dvě řešení.

Matematika zná i další použitelné modely – třeba „fraktály“, ty mívají na první pohled velmi složitý tvar, ale jsou generovány opakovaným použitím jednoduchých pravidel.

Tak se pusťme do modelování naší politické situace metodou situací a alternativ jejich řešení. Nemyslím si, že by politici všech stran v Poslanecké sněmovně nebyli schopni si takovou studii pořídit, ale svojí rétorikou připomínají koně s klapkami na očích, které jim brání vidět realitu jinak, než káže doktrína ideologie jejich politických stran a jejich představu o přání jejich potenciálních voličů. Tak se ale z tahounů stávají vlečeným břemenem s nejistou cestou k cíli.

Proto se alibisticky vymlouvají na další a další nutná jednání a prosazují mnohdy nereálné kroky, o kterých předem vědí, že v alternativách „ano – ne“ nikdy neuspějí. Historické blokády (například „zrady“ 27 poslanců) jim brání ve svobodném rozhodování, neboť mnohými odmítaný, mnohými vzpomínaný se stal (pro tuto situaci) dirigentem orchestru, který rozdal noty a ač první houslista chce hrát jinak, ono to jinak nelze, než jak mávne dirigent. Tím bývá ten, kdo má vizi, jak orchestr má znít v harmonii skladby. Nikoliv nejlepší muzikant. Respektujme to.

Tak například předčasné volby byly a jsou (v tomto poschodí možných řešení) tak nereálné, že jejich uskutečnění by byl zázrak hodný Nobelovy ceny. A tak se mluví o prioritě předčasných voleb, které jistě nebudou, o důvěře prozatímní vlády, kterou tato nezíská, která se ovšem chová sebevědomě s vizí dlouhého vládnutí.

Poslanci mají své zkušenosti. V minulosti vždy někdo „nevydržel“ a odhalil v sobě nepřekonatelné nutkání hlasovat s opačným táborem. Tedy třeba přijde nějaký přeběhlík. Také oblíbená pohádka „ty máš jehlu, já mám niť, tak jak to uděláme, abychom to ušili“ je v očekávání, říká se tomu „parlamentní vyjednávání. Tak zkusme bez dalších úvah zjednodušeně modelovat, co se může stát:

První krok je hlasování o důvěře vládě prozatimní.

Úkon má dvě řešení – ano/ne.

Nastane-li ano, tedy do řádných voleb sice nastane stabilita exekutivy, ale vytryskne živá voda pro proklamovanou pevnou koalici. ODS vstane z mrtvých, členové LIDEM si najdou nová hnízda.

Levici ale nebude do smíchu, vláda přikročí k některým krokům, které byly trumfem levice pro budoucí volby a jejich vykuchaný program nebude tak lákavý, jejich trumfy hraje jiný hráč. Výsledek? Zcela otevřené volby, zmrtvýchvstání ODS, čas pro Okamuru, Babiše a jiné „spasitele“.

Nastane-li ne pak jsou dvě alternativy: Klausův precedent, nebo druhý pokus o sestavení vlády.
Klausův precedent spočívá v analogii s rokem 2006, kdy čtyři měsíce vládl premiér Topolánek bez důvěry. Co šlo tehdy (a pravice mlčela), půjde i teď. A v prosinci? Pár měsíců před řádnými volbami by nastal teprve druhý pokus a ten třetí se ani do termínu řádných voleb nestihne.

Bude-li druhý pokus, pak jsou opět dvě možnosti: znovu Rusnok nebo Sobotka (tedy levice), anebo držitelka stojedničky Miroslava Němcová. Podle občanů Kalouskova vláda bez Nečase.

Bohuslav Sobotka má značné preference volební, ale ty mu nejsou ve Sněmovně nic platné, takže neuspěje (stejně jako Rusnok ve druhém pokusu, ten ale de facto vládne dál) důvěru nezíská, ale teoreticky jsou znovu dvě možnosti.

Ano, připusťme, že by levice důvěru získala. Byl by to vskutku zázrak, je otázkou s jakými důsledky, zda u levicových voličů to nevzbudí spokojenost a útlum „teď už máme, co jsme chtěli“ a bude to znatelné na příštím volebním výsledku. Pravice dostane obvyklou „živou vodu“ v podobě vlády podporované komunisty.

Pokud (jak očekávám) nezíská důvěru, pak rychle „stojedničková koalice stranické spásy“ převolí předsedu sněmovny, což je současně důkaz pro prezidenta, že mají sílu na důvěru, ovšem ten bude na vývoj situace hledět jen zpovzdálí, nový předseda sněmovny pověří funkcí premiérky Miroslavu Němcovou a její vláda dovládne pár měsíců do voleb řádných.

I zde budou dvě možnosti získání důvěry - ano/ne.

Když ano, vláda pravice získá důvěru, pak je to podle mého nejlepší situace pro levici, volič je utvrzen že jedinou šancí na změnu politické situace jsou volby a těm řádným pravice nezabrání. Za pár měsíců už vláda v podstatě nic neudělá, jen sestaví a snad protlačí rozpočet, bude veřejnost dále (její určitou, dle průzkumů většinovou část) iritovat. Je to prvek mobilizace voličů levice, aby k volbám šli, jinak se pravicové vlády nezbaví.

Když důvěru tato vláda nezíská, pak prezident musí sněmovnu rozpustit. Volby budou jen o pár měsíců dřív. Tercium non datur!

Jsem členem ČSSD a tak si přeji, aby její vedení odhodilo klapky z očí, přestalo spekulovat o nereálných očekáváních, aby odhodilo poziční hrátky, kdo podporuje pana prezidenta a kdo se mu postaví. Je to hloupost a myslím, že pan prezident v podstatě tomuto procesu jen přihlíží. Vždyť své bývalé spolustraníky zná. Prezident není všemocný, i on má jen omezené alternativy na stejném binárním modelu, akorát jako prognostik předvídá lépe než jiní, co nastane.

Řešení?

Bez velkého nadšení, ale pragmaticky: Rusnokova prozatimní vláda je jistě lepší řešení než prolongace Nečasovy vlády, mám k mnohým členům této vlády respekt, mnohé osobně znám jako výborné odborníky ať jde o posty ministra zahraničí, vnitra, financí či sociálních věcí. Ale levice na důvěru nemá hlasy. ČSSD klidně může tuto vládu podpořit, nebo odejít a nehlasovat, ale zázrak se nestane. Počítat umí každý. Tento bod zdá se býti pro budoucnost jalový. Hlavně je třeba jasné stanovisko, odůvodněné a pravdivé vyjádření a ne každý den měnit stanovisko jak Čínská lidová republika v sedmdesátých letech minulého století.

Také na druhý pokus vláda ČSSD nemá ve sněmovně hlasy, parlament není lid a na Letné se staví, není kde se sejít a není zde ten, kdo by lidi svolal.

Za těch 10 měsíců pravicová vláda tuto zemi již výrazně nepoškodí. Co chtěla, to už provedla, teď jen doufá, že jí pomůže obvyklá finta odhodit předsedu ODS a s novým lídrem oslovit voliče. Ti ale mají své zkušenosti a na lákadlo rozpočtové odpovědnosti, proklamace hrozných zítřků, zvyšování daní a boj s korupcí, ve kterém podlehl nakonec i sám premiér, ji pro volby nepomůže.

Levici bych radil: Soustřeďuje se na voliče. Vždyť jde o laboratorní příklad toho, jaký ohromný význam mají volby, jak předurčují osudy lidí, hospodářství, státu, ekonomiku, sektorové politiky. Úkoly jako je odpolitizování státní správy, sociální bydlení, řešení romských sídlišť, problémy Moravskoslezského a Ústeckého kraje, kde tiká sociální bomba umíme řešit. Ukazuje se jak je občan bezmocný když se na volby vykašle a pak jen za záclonou nadává, jak mu ujíždějí vlaky plné nesplněných snů jeho života.

Závěr: Rusnokova vláda důvěru nezíská. Mimořádné volby nebudou (klíč má jen Miroslav Kalousek), určitá naděje je po třetím pokusu o důvěru vládě premiéra jmenovaného předsedou Poslanecké sněmovny, ale to hrozí až z jara a nemá to význam ve srovnání s volbami řádnými. Vše, co se bude dít do řádných voleb, nepoškodí sociální demokraty, pokud budou jasní, transparentní a jednotní a budou říkat lidem pravdu, nikoliv pohádková přání. A pokud by pan prezident překročil hranice moudrého a Ústavou predikovaného, netřeba to skandalizovat. On to činí na svůj účet a ke své újmě. Občané to ohodnotí. Akcent bych položil na program pro příští období a neměl bych obavy, že nám voliči neporozumí.