Ivan Přikryl: Resumé k mým článkům o dostupném bydlení

Ne, že by situace na bytovém trhu byla u nás výtečná. Česko patří spolu s Irskem mezi země Evropy, kde nejvíc vystřelily ceny bydlení. Obytné nemovitosti kupované domácnostmi (byty, domy - nové i starší) zdražily od roku 2010 zhruba o třetinu. Češi přesto jednoznačně preferují bydlení „ve svém“, které má 78,5 % z nich, oproti 21,5 % lidí bydlících v nájmu. Ostatně nic jiného neexistuje. Autor studie neodlišuje od bydlení nájemního bydlení družstevní, ale to je pro naše ekonomy signifikantní.

Jak ukázala analýza projektu Evropa v datech, Češi zároveň musí kvůli bydlení sahat do peněženek hlouběji než obyvatelé většiny ostatních států Evropy.Bereme li stav roku 2010 jako index 100, pak nejvíce podražilo bydlení v Irsku (index 133,31, Česká republika je hned druhá (131,80) následuje Maďarsko, Lotyšsko a na konci „pelotonu“ jsou země jako Francie (108,68) Finsko (103,11) či Itálie (98,4). Tolik podle informací z médií.

Vláda však tuto situaci neřeší. Pro letošní rok připravila program obsahující částku jedné miliardy korun, z toho na sociální byty 650 milionů a na úvěry 350 milionů korun. V následujících letech chce vláda pro každý rok vyjednat tři miliardy korun, z toho dvě miliardy na dotace a jednu miliardu na zvýhodněné úvěry. Obce tak podle vlády budou moci za dotace a úvěry od státu budovat sociální byty. Zákon o sociálním bydlení nevznikne ani za současné vlády. Podle premiéra Babiše není potřeba, postačí pouze dotační program pro obce. Přestože zákon o sociálním bydlení slibovala už předchozí vláda a současná koalice jej má v programovém prohlášení, premiér Andrej Babiš se zřejmě své sliby dodržet nechystá.

Ponechám obcím a ekonomům kalkulaci, kolik bytů či úvěrů ročně mohou poskytnout. Mě to vychází na výstavbu cca 700 bytů pro celou republiku. Svědčí to o tom, že vláda nepovažuje problém dostupnosti a udržitelnosti bydlení za zásadní.

Jsme výjimka v (nejen) evropském měřítku. Čepice se „silným Českem“ je bláhový trik pro lidi žijící v malých bytech, často ve dvou generacích rodin rodičů s dětmi či bydlící v původních rekreačních chalupách na venkově. A koaliční partner, ČSSD, přes to že do programového prohlášení vlády prosadila zákon o sociálním, a také dostupném a udržitelném bydlení (zatím) mlčí.

Má to své příčiny. Generace lidí, kteří získali levně vlastnická práva k původně družstevním bytům, či byt koupili za levné peníze od obce, když mnohdy tyto byty počátkem 21. století se značným ziskem, ale v porovnání s dnešními cenami levně prodali, deformovala trh. Devadesátá léta byla doba naivní bytové politiky „vlastnictví a nic víc“. Regulace nájemného. Ale tyto zdroje jsou pryč, levné byty neexistují. Ani pro mladé lidi, ani pro seniory.

Zdá se, že si to veřejnost pomalu začíná uvědomovat. Pražští radní proklamují snahu využít celosvětově osvědčenou formu výstavby bytů bytovými družstvy. Také proto, že v Praze jsou ceny bytů nejvyšší. Ale proč je nečinná vláda?

Exministryně Šlechtová v roce 2014, tedy před pěti lety zrušila na gesčním ministerstvu pro bydlení podle kompetenčního zákona, ministerstvu pro místní rozvoj, sekci bytové politiky. Propustila náměstka a ponechala jen odbor. Ani nová ministryně Klára Dostálová v této věci nic nezměnila. MMR tak svoji roli podle kompetenčního zákona nenaplňuje.

Ono nejde jen o zmiňovanou novou legislativu sociálního, dostupného a udržitelného bydlení. Gestor bytové politiky musí mít komplexní pohled na bydlení jako funkční celek. Jde o velkou sumu problémů praxe ve vlastnickém bydlení, špatnou úpravu bytového spoluvlastnictví, družstevního bydlení, přezíravost ke každodenním problémům praxe. Gesční ministerstvo by mělo garantovat obecně bytové právo.

Zatím tomu tak již pár let není. Vlastnické a družstevní bydlení řeší ministerstvo spravedlnosti, sociální bydlení se snaží oživit ministerstvo práce a sociálních věcí. Zdá se, že MMR není gestorem ale bariérou. Koncepce bytové politiky, kterou jsme očekávali do půl roku po vzniku nové vlády snad „jednou“ bude předložena, ale zatím se vše zužuje na podivné plánovací metody dotační. Dotace na co? Abychom mohli setrvat v nicotě?

Proto o zkušenostech ze zahraničí. Tam by takový přístup vlády neprošel. Proto úvodní zmínka o úpravě kondominia v USA či Kanadě, protože naše právní úprava je jakýmsi podivným experimentem s vlastnickým bydlením.

Proto obsáhlá informace o modelu dostupného bydlení v Rakousku, které může být pro nás inspirací, i existencí společných kořenů tohoto systému.

Proto popis dostupného bydlení v Británii, jejich bytových asociací, zmínka o právech obce určovat developerům kvóty výstavby levnějších bytů určitým procentem na principu „dám ti vydělat, tak mě pomoz pro ty, pro které je tržní bydlení nedosažitelné. Promyšlený funkční systém, další možná inspirace.

Exkurz do Norska byl důkazem také o roli bytových družstev, o chápání významu bytové politiky pro občany.

A poslední díl o Francii? Zde je vidět, jak si občané brání zbudovaný systém levného bydlení, jak probíhá komunikace jejich reprezentace, asociace s vládou. Bez dostupného bydlení podle Francouzů je ohrožena společnost ve svých základech. Potřeba bydlet je jedním se základních lidských práv, a na trhu musí být prostor i pro ty, kteří ne standardní tržní bydlení nedosáhnou. A ve Francii je to až 30 % bytů, v EU jde nejméně o 11 % bytů na trhu. U nás pár ubytoven, jinak nic.

A tak si kladu otázku, jestli si my, Češi, Moravané a Slezané vůbec zasluhujeme jiný přístup vlády. Se zděšením čteme články o růstu cen, o změnách v úvěrování výstavby, problémy hypoték, s uspokojením voliči podporují hnutí, které levné a dostupné bydlení řešit nechce.

Máme v České republice řadu svazů a spolků – Sdružení nájemníků, svazy bytových družstev (hned tři), Svaz měst a obcí (jen žádné povinnosti, nejlépe je sociálně potřebné vystěhovat do sousední obce) sdružení vlastníků domů (i to připravilo svoji verzi úpravy sociálního bydlení, návrh Dr. Šimečka leží někde v archivu odložen) a řadu dalších. Plní svoji roli vůči vládě?

Ano, jejich představitelé, lidé s praxí jsou vesměs „staří bardi“, jak před pár dny napsala jedna politička, se snaží poskytovat „první pomoc“ svým členům, nájemníkům, družstevníkům či vlastníkům a jakoby jim „došel dech“ ve vztahu k celému systému bytové politiky u nás. Vím o jedné petici, neznám reakci vlády na ni. Družstevníci více než 10 let nejsou vidět a slyšet. Nevím proč, problémů mají dost. A mladí lidé zatím mlčky přihlížejí přes to, že se jich to dotýká téměř nejvíc.

Přečtěte si pátý díl seriálu z Francie (ZDE), kde jejich Asociace sociálního bydlení (sociální bydlení je širší označení též pro dostupné a levnější bydlení) jen letos již dvakrát jednala s vládou, premiérem, ministry a apeluje na budoucí europoslance před volbami a podobně. U nás? Klid.

Jsem jistě poznačen svoji životní zkušeností, posledními třiceti lety práce v nevládních družstevních institucích nejen na úrovni České republiky ale i v exekutivě Mezinárodního družstevního svazu, desetiletou zkušeností ze státní správy, znalosti bytové politiky mnoha zemí světa. Vím, že dostupné a sociální bydlení je nezbytnou součástí politiky státu stejně jako třeba důchodový systém nebo podpora v nezaměstnanosti. Nechat lidi bez domova, bez dostupného byť skromného bydlení je v 21. století barbarský čin.

Čeká snad vláda na to, až se v této nečinnosti za pár let dostaví krize, kterou si mnohé evropské země, když přestali tento segment trhu podporovat, zažili. Británie v letech sedmdesátých, Španělsko v krizi hypoték před pár lety. Mohl bych pokračovat. Uvědomují si ekonomové, co stálo na startu ekonomické krize v letech 2008-2010? Jaký byl vliv krize hypotéčního trhu v USA, když se úvěry poskytovaly na nafouknuté ceny? Co to udělalo s bankami?

Já si tyto otázky pokládám. Ale „co je jeden člověk mezi mnohými“? Uvažujeme o problémech, které nás trápí s vizí, že řešení existuje? Psaní článků sice určitou reakci vyvolává, není asi zbytečné. Ale politiky je člověk „sui generis“, tedy „svého druhu“. Reaguje prioritně tam, kde cítí pozitivní reakci svých voličů, tam kde registruje poptávku po konkrétním řešení. A taková situace pravděpodobně ještě u nás nenastala.

Myslím si, že čekat „až bude zle“ je krátkozraké. Není důvod ignorovat segment bytového trhu, který u nás schází. Zatím jsou uveřejněné díly tedy asi víc určeny pro archiv než jako zdroj informací, na který by politici reagovali. Pokud je vůbec četli. Zatím.

Vyšlo na Vasevec.cz. Publikováno se souhlasem vydavatele