Článek popisuje, jak dopadá změna, kde podle nové právní úpravy stát již nevyplácí v ubytovnách příspěvky na hlavu ale na obytnou plochu. Jak zůstat klidný, když takovou zprávu čtu? Mám se těšit, že mé prognózy se potvrzují? Má smysl uvádět důkazy o tom, kdy, komu a jak s ústavních činitelů jsme v minulosti namítali, že jimi zvolená cesta nevede k řešení, ale na slepou kolej, neřku-li do pekel?

Takový článek by asi nikdo nečetl. Poukazuje totiž na obvyklé vlastnosti politiků. Mají své vize, své priority a svá řešení, obvykle velice jednoduchá. Heslo „zastavíme obchod s chudobou“ má ve svém repertoáru strana, již jsem řadovým členem a pro niž jsem v tomto oboru mnoho let pracoval i v poměrně vysokých funkcích a jsem aktivní v jejím odborném zázemí dodnes. Proč jsou najednou všichni hluší a přehlíživí k námětům na řešení, které po dlouhá léta navrhuji nejen já, ale i většina nezávislých odborníků na bytovou politiku? Možná pohled idealistů věří myšlence, že se ten problém vyřeší sám, že vlastně není. Tomu ale nemohu věřit.

Ale konkrétně.