Poznámka obsahuje stejnou pošetilost, jakou se vyznačovala jak meziválečná politická scéna, tak i politická scéna bezprostředně po válce. Představovala si, že Beneš bude takový její druhý Masaryk. A protože nebyl takovým jejím druhým Masarykem, začala postupně na něm nacházet tu či nebo onu hnidu.

Beneš nebyl a hlavně nemohl být druhým Masarykem. Na postavy, jakou byl T.G.M., jsou i dějiny velkých národů skoupé, natož u národa malého. Osobnosti jeho typu jsme sto přivést na svět podle mého tak nanejvýš jednou za sto let. A připočtu-li k Masarykovi srovnatelné politické velikány, jakým byli Karel Havlíček Borovský a František Palacký, měli jsme vybráno spolu s 19. stoletím na tři sta let dopředu.

Beneš byl jednoduše jedním z mnoha průměrných a někdy i nadprůměrných demokratických politiků. Od něho nebylo možné očekávat tak jedinečné výkony, jakým byly Masarykovy počiny již před první válkou, kdy si to často rozdával s většinovou společností, tu nacionalistickou, tu antisemitskou, a s její reprezentací, rukopisy počínaje, omladinou a hilsneriádou konče. Kdy se bez ohledu na osobní důsledky stavěl na stranu těch, jimž se děla křivda. Kdyby nebylo bývalo Masaryka, nebylo by bývalo vzniklo Československo. O Benešovi něco takového můžeme sotva říci. A přesto s Bertoldem Brechtem řečeno, mírně ho parafrázuje, běda národu, který potřebuje politické giganty.