Poznámka obsahuje stejnou pošetilost, jakou se vyznačovala jak meziválečná politická scéna, tak i politická scéna bezprostředně po válce. Představovala si, že Beneš bude takový její druhý Masaryk. A protože nebyl takovým jejím druhým Masarykem, začala postupně na něm nacházet tu či nebo onu hnidu.
Beneš nebyl a hlavně nemohl být druhým Masarykem. Na postavy, jakou byl T.G.M., jsou i dějiny velkých národů skoupé, natož u národa malého. Osobnosti jeho typu jsme sto přivést na svět podle mého tak nanejvýš jednou za sto let. A připočtu-li k Masarykovi srovnatelné politické velikány, jakým byli Karel Havlíček Borovský a František Palacký, měli jsme vybráno spolu s 19. stoletím na tři sta let dopředu.
Beneš byl jednoduše jedním z mnoha průměrných a někdy i nadprůměrných demokratických politiků. Od něho nebylo možné očekávat tak jedinečné výkony, jakým byly Masarykovy počiny již před první válkou, kdy si to často rozdával s většinovou společností, tu nacionalistickou, tu antisemitskou, a s její reprezentací, rukopisy počínaje, omladinou a hilsneriádou konče. Kdy se bez ohledu na osobní důsledky stavěl na stranu těch, jimž se děla křivda. Kdyby nebylo bývalo Masaryka, nebylo by bývalo vzniklo Československo. O Benešovi něco takového můžeme sotva říci. A přesto s Bertoldem Brechtem řečeno, mírně ho parafrázuje, běda národu, který potřebuje politické giganty.
Demokratická politika stojí na průměrných, připouštím, někdy i mírně nadprůměrných politických profesionálech. V tom ohledu Beneš rozhodně vynikal. Mohl možná vyniknout o mnoho více, kdyby jeho politické okolí, vytvářeje si tak pro sebe alibi, z něho neustále nedělalo druhého Masaryka v bláhové představě, že za ně bude tahat horké kaštany z ohně. Úroveň kvality demokratické politiky je výrazem úrovně kvality týmové práce všech demokratických politiků. Ta u nás po tom, co z aktivní politiky odešli matadoři scény předválečné rakouské, jako byli Tusar, Seliger, Modráček, Soukup, Rašín, Kramář, Švehla, šla rapidně dolů. Odrazila se v událostech před Mnichovem. Stejně tak v událostech v únoru 1948.
Proč se neptáme, když mluvíme o roce 1938, jak to, že se nesešel parlament, jak to, že osudy země do ruky nevzala vláda, ale hnípáme se v tom či onom Benešově výroku, aniž si připomeneme, že ho jeho okolí ponechalo v tomto osudovém rozhodování zcela osamoceného? Nanejvýš skončíme jízlivým dobovým vtipem, že Beneš měl plán, jím byl aeroplán. Podobně nezodpovědně a alibisticky se chovali ministři vlády v únoru 1948.
Zmíněným neduhem, neschopností demokratických politiků pracovat konsensuálně jako tým ve prospěch obecného dobra, samozřejmě za cenu určitého osobního politického rizika, trpí česká politika dodnes. Svéhlavý prezident, a jím nepochybně Beneš byl, jako jím byl Klaus a je Zeman, je pro ně vítané alibi. A vítaným náhražkovým politickým programem. Odpovědnost za vlastní selhání mají tak přece komu vsunout do bot.
Komentář zazněl v pořadu Českého rozhlasu Plus Názory a argumenty Publikováno se souhlasem vydavatele.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: rozhlas.cz
