Když už se na obor přihlásí, vyznačují se až katastrofální manuální nezručností. Vzít do ruky kladivo či šroubovák, aby si vzápětí neurazili palec anebo nevypíchli jedno ze dvou funkčních očí, se u mnohého začínajícího českého řemeslníka rovná bezmála zázraku.  

 

Příčina podle téže zprávy je nabíledni. Doma, snad s výjimkou venkovských dětí, se ničemu takovému nenaučí. A škola už před dvaceti lety rázně z vyučování vymetla tak zvanou polytechnickou výchovu, znali jsme ji pod pojmy „dílny“ a „pozemky“, jako škodlivé komunistické haraburdí.  

 

Pravda je, že v dílnách jsme se učili stloukat krmítka pro ptáky a na pozemcích pěstovat dýně, jsouce krmeni frázemi o pokrokovosti dělnické třídy i o tom, že si práce manuální musíme vážit. Jedná se přece o tvůrkyni jediných hodnot, co za něco stojí.  

 

Pravda je, že jsme se naučili vypěstovat si ředkvičky anebo kedlubny a že nám nedělal problém vyměnit pojistky či spravit vypínač.  

 

Pravda je, že problém je to vážný. A vláda nám nepochybně dříve nebo později objeví Ameriku tím, že najde alespoň jednu zemi na Západě, kde se tradice polytechnické výchovy na základních školách drží.  

 

Podobné je to s učňovským školstvím jako takovým.  

 

Když jsem v roce 1990 pracoval jako personální šéf obchodního domu Kotva, navštívila mě jistá dáma ze západoněmeckého Svazu podnikatelů. Přišla mě poučit, jaké ohromné výhody sebou přináší duální učňovské školství. Nic nenechala náhodě. Věděla, že nám, komunistickým barbarům každou rozumnou myšlenku musí doslova do hlavy vtlouci. Slavně mi proto předala brožuru, která slovy a obrázky, to pro ty hloupější, systém zevrubně popisovala.  

 

Vzal jsem dámu na procházku po obchodním domě. Nejprve jsem jí ukázal naše učiliště o patro výš. Pak jsem ji provedl odděleními, kde pracovali naši učni. Všichni učni, řekl jsem jí tehdy, mají s námi uzavřenou smlouvu, v níž se zavazujeme, že po úspěšném vyučení je i zaměstnáme. Dámě jsem tím tak trochu vyrazil dech.  

 

Kdyby byla více poučila a nestrojila se na cestu do Prahy, jakoby šlo o nějakou misii kamsi do džungle, zjistila by, že duální učňovské školství u nás trvalo od dob rakouské monarchie. Přežilo bez újmy komunistický režim. Doplatilo až na jistého Dybu, ministra v Klausově vládě. Duální učňovské školství z kraje devadesátých let zlikvidoval tím, že je postátnil.  

 

A nyní nám opět vláda objevuje Ameriku. Zjistila, že v Německu, tedy na Západě, je funkční učňovské školství díky jeho duálnímu charakteru.  

 

Tu brožurku, co jsem dostal od oné německé dámy, mám dodnes doma. Rozhodl jsem se, že ji naší vládě pošlu darem.