To, aby se jí stala, nezáleží jen na umně sepsaném programu, především na její vnitřní schopnosti být vůči sama sobě otevřená, umět vstřebávat, avšak ne pohlcovat různorodé a často protichůdné názorové proudy, sjednocovat, a ne rozdělovat. Jen tak se stane pro rozsáhlou a různorodou voličskou základnu stranou důvěryhodnou.

V tomto ohledu na své předsedy měla dosud smůlu. Počínaje Milošem Zemanem a konče Jiřím Paroubkem žádný něčeho takového nedosáhl, dokonce ani o to neusiloval. Politiku dovnitř i ven vedli v duchu „rozděl a panuj“. Étos bezmála stopadesátileté sociálně demokratické tradice, založené na hodnotách „svoboda, spravedlnost, solidarita“ jeden aby tehdy pohledal. V době Paroubkově se svoboda dokonce vytratila. Zůstaly jen spravedlnost a solidarita. Už v 19. století zakladatelé věděli, že poctivá spravedlnost a věrohodná solidarita bez svobody jednoduše není možná.

Změna přišla s nástupem Bohuslava Sobotky. Jako první sociálně demokratický předseda v novodobých dějinách si uvědomil, má-li strana být solidní představitelkou demokratické levice, musí být i stranou všelidovou, nevyhraňující se dogmaticky tak či onak, ale vládnoucí schopností nacházet mezi různorodými i protichůdnými politickými postoji smysluplný kompromis.