To, aby se jí stala, nezáleží jen na umně sepsaném programu, především na její vnitřní schopnosti být vůči sama sobě otevřená, umět vstřebávat, avšak ne pohlcovat různorodé a často protichůdné názorové proudy, sjednocovat, a ne rozdělovat. Jen tak se stane pro rozsáhlou a různorodou voličskou základnu stranou důvěryhodnou.
V tomto ohledu na své předsedy měla dosud smůlu. Počínaje Milošem Zemanem a konče Jiřím Paroubkem žádný něčeho takového nedosáhl, dokonce ani o to neusiloval. Politiku dovnitř i ven vedli v duchu „rozděl a panuj“. Étos bezmála stopadesátileté sociálně demokratické tradice, založené na hodnotách „svoboda, spravedlnost, solidarita“ jeden aby tehdy pohledal. V době Paroubkově se svoboda dokonce vytratila. Zůstaly jen spravedlnost a solidarita. Už v 19. století zakladatelé věděli, že poctivá spravedlnost a věrohodná solidarita bez svobody jednoduše není možná.
Změna přišla s nástupem Bohuslava Sobotky. Jako první sociálně demokratický předseda v novodobých dějinách si uvědomil, má-li strana být solidní představitelkou demokratické levice, musí být i stranou všelidovou, nevyhraňující se dogmaticky tak či onak, ale vládnoucí schopností nacházet mezi různorodými i protichůdnými politickými postoji smysluplný kompromis.
Před několika desítkami let obdobnou proměnu prodělávala její starší sestra, dnes stopadesátiletá německá sociální demokracie, když v roce 1959 odvrhla jednostranné ideologické vymezení a rozhodla se nastoupit dráhu všelidovosti. Do čela si tehdy postavila Willi Brandta. Trvalo mu deset let, než dosáhl prvních významných příznaků kýženého cíle a stal se spolkovým kancléřem s volebním výsledkem nad 40 procent. Deset let s ním měla trpělivost i strana vzdor jeho počátečním, často velmi citelným prohrám.
Bohuslav Sobotka má za sebou pouhé tři roky. Během nich osvědčil schopnost spojit, co se zdánlivě zdálo nespojitelné, a najít východisko, jež dávalo smysl původně různoběžným vnitřním politickým tlakům. Naposled v souvislosti s Rusnokovou vládou a předčasnými volbami.
Jestli uvnitř strany existují snahy nynějšímu předsedovi mydlit schody, jako že existují, ve snaze zalíbit se prezidentovi, sledující jeho politiku „rozděl a panuj“, v konečném důsledku poškodí stranu i sebe.
Česká sociální demokracie to nakonec přežije. Přežije i prezidenta Zemana. Je to jednoduše dobrá značka. Bude jí to jen trvat o mnoho déle, než je dnes zapotřebí. Solidní demokratickou levici naše země potřebuje jako sůl teď a hned. A jí se stane spíš se Sobotkou, ať si o tom myslí prezident, co chce, než bez něho.
Komentář zazněl v pořadu Českého rozhlasu Plus Názory a argumenty Publikováno se souhlasem vydavatele.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: rozhlas.cz
