Jednou z nejvýraznějších reforem, kterou se už podařilo protlačit i parlamentem, je reforma zajištění ve stáří. Reforma ředí dosavadní absolutní princip mezigenerační solidarity, kdy generace v produktivním věku svými odvody na důchodové pojištění financují bezprostředně penze současným důchodcům, a vytvářejí si tak nárok na to, aby až nastane čas, bylo s nimi zacházeno obdobný způsobem. Zvolenému systému, který se zrodil v 19. století, se říká systém průběžného financování a solidaritu se starými umožňuje si věru aktuálně prožít. 

Vláda svým krokem otevřela prostor, v němž bude patrně stále silněji kladen důraz na to, aby se každý zajistil na stáří sám za sebe, byť dobrovolně povinně ze zákona, pravidelným střádáním, a ztrácel tak ze zřetele povinnost solidarizovat se s chudšími bližními. Vzniká tak totiž systém, který je výhodný zejména pro bohaté a zámožné a s největší pravděpodobností méně zámožné odsoudí ke stařecké chudobě. Důvod, kterým se vláda ohání, je skutečnost, že se rodí stále méně dětí, tudíž společnost nezadržitelně stárne. 

Fakt, že klesá natalita, vláda chápe, soudě alespoň podle jejích praktických kroků, fatálně. Nedá se s tím nic dělat. Pokusem zrušit porodné navíc dala najevo, že je jí v zásadě ukradeno, zda lidé budou, anebo nebudou mít děti. 

Mít děti, pohlíženo z čistě ekonomického hlediska, je sice tou nejspolehlivější investicí do budoucnosti, avšak současně tou nejvíce náročnou, často s nespolehlivou mírou návratnosti. Lepší systém ale lidstvo, jak se zajistit ve stáří, než mít hodně dětí, zatím nevymyslelo, a obávám se, že ani nevymyslí.