Když hlavní organizátor turnaje při vyhodnocování výsledků pronášel závěrečný projev, uzavřel jej letos větou: „Přeju si, aby příští ročník měl reprezentativní zastoupení, tudíž pro tento rok vám zakazuju umírat!“  

 

Pánové se rozesmáli a smějíce se vydali se zpět do světa všedních dnů. V nich jim zas tolik ke smíchu není. Víc překážejí, než aby byli vítáni. Jsou přece staří! Marně naříkají, ač možná nejsou tak dynamičtí, že jsou erudovaní a plni životní zkušenosti, hodnot pro trvale udržitelný rozvoj jednoduše nenahraditelných.  

 

Ne však pro naši současnou společnost. Podobně jako kdysi antický král Tantalos, kterému se nechtělo ani zestárnout, natož umřít, dělá všechno pro to, aby zrušila čas. Tantalovi se zpočátku dařilo. Olympským bohům ukradl smrt, zavřel ji. A čas se zastavil. Lidé přestali stárnout. Nerodily se děti. Nač také?  

 

Bohům se nakonec podařilo smrt osvobodit. Vládu nad světem opět získal čas. Začaly se znovu rodit děti. Lidé stárli a umírali. Umřel i král Tantalos. Odebral se do podsvětí, kde vládnul bůh Hádes. Bohové mu na uvítanou přichystali záludná muka. Způsobili to, po čem za života tak toužil. Zastavili mu čas. Stál ve vodě, ale když se sotva dotkl rty hladiny, voda zmizela. Větve fíkovníku ho ovívaly a dozrálé fíky jej lákaly: Utrhni si nás! Užij si nás! A sotva se zmocnil jediného fíku, větve zmizely. Tak na věky věků trpěl neuhasitelnou žízní a nenasytitelným hladem, protože se jeho čas zastavil.  

 

To dnešní společnost si Tantalova muka ještě více zostřila. Rovněž se pokouší zastavit čas, zahánějíc od sebe co nejdále lidi staré a odmítajíc na svět přivádět děti. Není tak úspěšná jako Tantalos. Smrt bohům z rukou nevyrvala. Světa si sice užívá naplno, avšak stejně marně jako Tantalos. Čím více si užívá, tím silněji a bolestněji pociťuje nenasytnou a nenasytitelnou touhu ještě víc a ještě rafinovaněji a ještě adrenalinověji si užívat.  

 

Podobně jako Tantalos má dojem, že čas konečně zastavila. Odmítá se hlásit k minulosti a nestará se o budoucnost. Netuší, že jen opakuje onu antickou chybu, za niž bohové Tantala ztrestali. Vzkázali tak následujícím generacím, že čas nakonec člověk nezkrotí a smrt si ho dříve nebo později najde. Avšak jen na něm samotném záleží, zda po něm zůstane určitá brázda, anebo jen těkavý mrak adrenalinového vzrušení.  

 

Když se narodily obě moje děti, nevadilo by mi bývalo, kdybych byl na druhý den umřel. Nezůstalo by bývalo po mně pouhé těkavé prázdno. Poprosil jsem přesto pánaboha jen o malé poshovění, o krapítek času, během něhož se mi podaří dopracovat se s dětmi k jejich dospělosti a nezávislosti na mě.  

 

Patřím s takovými zastaralými názory ještě do tohoto světa? Rozhodl se přece žít jen teď a hned. A namlouvat si, že se tak stal nesmrtelným.  

 

Zákaz starým pánům umírat, aby i napřesrok důstojně zaplnili výroční turnaj, zní v této souvislosti doslova jako provokace.