O maličkém Mojšem. S maminkou čeká na stanici na tramvaj. V ruce drží smrček, který právě koupili u trhovce. Mojše vraští čelo, jak usilovně přemýšlí. Těžké myšlenky se mu v hlavě převalují. Nakonec to nevydrží a vyhrkne: „A maminko, mají křesťané na Vánoce také stromeček?“

Druhá je o panu Kohnovi. V lahůdkářství ukazuje prodavačce na šunku, nakrájenou na lákavé tenoulinké plátky. Ptá se, „kolik chcete za dvacet deka tady téhle ryby?“ Pitomá prodavačka si pana Kohna nedůvěřivě prohlédne a povídá: „Ale, pane, to je šunka!“ „Huso hloupá,“ rozdurdí se pan Kohn a neuspokojen opouští obchod. Ve dveřích se ještě otočí: „Ptal se jí snad někdo, jak se ta ryba jmenuje?“

Třetí je o novináři. Osloví nábožného Žida, omotaného modlitebními řemínky přímo u zdi nářků v Jeruzalémě. Ptá se ho, o co tak nejvíc boha v modlitbách prosí. Na srdci mu prý leží mír a svornost mezi lidmi. „Pomáhají vaše modlitby?“ dotírá novinář. „No,“ zamyslí se nábožný Žid. „Modlím se tu už třicet let. Upřímně řečeno, někdy mám pocit, že mluvím do zdi.“

Co tyto tři anekdoty pro mě mají společného? Především je v nich obsaženo poznání, že náboženství, které je schopno si ze sebe utahovat, a přesto si sobě být věrné, jak nakonec dokazují židovské dějiny, je svobodomyslné, a zejména pak připravené respektovat i jiné věrouky, pokud je budou i ty respektovat.