Uraženost předsedkyně sněmovny a i jistá zaskočenost předsedy vlády, že je nikdo neinformoval, ani nezamýšlel informovat, a že oni tápou ve tmě a narážejí jen na svoji náhlou, do té doby zcela nemyslitelnou bezmoc, nás může naplňovat uspokojením.  

 

Jen na jedno strašení bychom neměli skákat jako na lep. První s tím začala předsedkyně sněmovny. Vyslovila nad utajeným chováním policie a státních zástupců podezření, zda se nejedná o útok na základy naší demokracie. Ozvaly se i hlasy všemu rozumějících mudrlantů. Zdvihli prst s varováním, zda nejde o nakročení k policejnímu státu. Policie si přece dělá, co chce. Hlavně ve svém konání zcela ignoruje nejvyšší ústavní činitele.  

 

To, co se děje, není projevem počínající policejní diktatury, ale projevem sílícího právního státu. Justice, pokud do ní zahrneme nejen soudy, ale i žalobce a policii, dávají nám všem tak najevo, že jsou vedle zákonodárců a vlády další mocí. A že tuto skutečnost začali brát naprosto vážně. Se všemi z toho plynoucími důsledky. Včetně onoho okřídleného nečasovského: „padni, komu padni!“  

 

Jeden hlas tu ale postrádám. Hlas politických vědců. Měli by totiž lid poučit, že policejní stát se rodí za zcela opačných, protichůdných okolností. O nakročení k policejnímu státu bychom mohli mluvit právě v okamžiku, kdyby byla touha předsedy sněmovny po informacích vrchovatě naplněna. Znamenalo by to, že policie, státní zástupci, nakonec i soudci respektují nerovnováhu jednotlivých ústavních mocí a že pracují na politickou objednávku či se přinejmenším ze svých kroků politické elitě zpovídají. V takovém případě bychom museli mít oprávněné obavy o českou demokracii. Ne však dnes, kdy politici vědí o případu méně, než dokonce sami novináři a díky nim celá veřejnost.  

 

Před lety americký politický vědec Fareed Zakaria napsal esej, v níž věnoval pasáž postkomunistickým zemím. Nijak se nerozplýval nad obnovou jejich demokracie, avšak k mému překvapení největší šanci dával právě nám. Připustil, že s naší demokratickou tradicí je to všelijaké. Co ale velice hluboko koření, co je nakonec klíčovou zárukou následného demokratického rozvoje, je naše tradice právního státu.  

 

Právním stát se u nás zrodil za císařovny Marie Terezie. Zavedla jednotný trestní kodex, zrušila soudní pravomoci městům, šlechtě i církvi a svěřila ji do rukou státem jmenovaných soudců, řídících se ve svém rozhodování zákonem. Zrušila tak v oblasti justice veškerá privilegia a vztah mezi občany rakouské monarchie před zákonem narovnala. Včetně sebe samotné.  

 

Tato bezmála třísetletá tradice působila pozitivně na náš veřejný prostor tak silně, že i v době komunismu jsme mohli zaznamenat období, kdy po letech bezpráví se země, byť jen na několik let, k tradici právního státu vrátila.  

 

Takže čím méně a čím déle budou naši politici cokoli vědět o probíhajícím šetření, tím větší naději bude mít i česká demokracie.