Byv člověk racionální, z tehdejší mé samomluvy jsem usiloval vytěžit co možná nejvíce užitečného pro sebe a pro svůj další rozvoj. Osvojoval jsem si tehdy dva cizí jazyky. Němčinu a angličtinu. Tak jsem střídavě sám se sebou mluvil v jazyce anglickém a nebo v jazyce německém. Poněkud jsem tak kompenzoval přece jen onen nepříjemný pocit, že činím cosi nepatřičného, podivínského. Samomluva vyvolávala podezření z duševní vyšinutosti a v mnoha případech tomu i tak opravdu bylo. U nás v ulici, ve vedlejším domě bydlela paní. Říkali jsme jí jako děti „bláznivá“, a ona za odměnu po nás házela dlažební kostky. Avšak ani házejíc kostkami nepřestala pro sebe cosi vykřikovat či mumlat. Tak si sebe vážila.
Samomluvou, ač jsem věkově pokročil do těžších kategorií, dnes netrpím. Ne proto, že bych cestou životem poztrácel vědomí vážnosti o sobě samotném. Stále se mám tak trochu v úctě, ale už mi chybí to sebevědomí mládí. Stal jsem se poněkud více vědoucím, a tudíž o sobě čas od času pochybujícím, a tak nemám už tu potřebu sám sobě svěřovat některé závažnější skutečnosti o sobě samotném. Nejsem si jist, zda bych je vždy správně pochopil a zpracoval. Snad jen ten můj tehdejší nápad mluvit si do vlastního života v jazyce nemateřském, v němčině nebo v angličtině, by určitě stálo za to oprášit.
Ale neoprašuji! A to prosím v době, kdy samomluvce na ulici potkáváte každou chvíli, považujete je za něco zcela normálního a nevybočujícího z rámce běžného pouličního provozu. Nechystáte na ně ani svěrací kazajku, ani pohoršeně nekroutíte hlavou, protože jako vědoucí vždy na každém takovém podivínovi – překvapivě libovolného pohlaví – hledáte nějaké to forichtunk pro mobilní telefonní spojení. Nanejvýš si odsednete, sedíte-li v tramvaji s úmyslem se začíst do rozečtené knihy či novin a kdosi žvaně cosi bezprostředně na sedačce za vámi vám vymlouvá díru do zátylku.
Na místě je samozřejmě otázka, proč situace, tak výhodné pro samomluvce nevyužívám a nevydávám se do ulic rozmlouvaje sám se sebou? Dnes mi za samomluvu nic nehrozí. Kolemjdoucí mě nebudou považovat za pitomce. Nemají čas. Zrovna jim někdo volal, či sami někomu volají.
Jediné, co mě s tím usmiřuje, je skutečnost, že občas přece jen potkáte na ulici podivíny rovněž zralé pro svěrací kazajku. Poznáte je z dálky. Máchají rukama, potřásají hlavou, nebezpečně vychylují trup do stran, a vy tak vidíte, o čem mluví. Aniž ještě slyšíte s kým.
Komentář zazněl v pořadu Českého rozhlasu Plus Názory a argumenty Publikováno se souhlasem vydavatele
autor: rozhlas.cz