Byv člověk racionální, z tehdejší mé samomluvy jsem usiloval vytěžit co možná nejvíce užitečného pro sebe a pro svůj další rozvoj. Osvojoval jsem si tehdy dva cizí jazyky. Němčinu a angličtinu. Tak jsem střídavě sám se sebou mluvil v jazyce anglickém a nebo v jazyce německém. Poněkud jsem tak kompenzoval přece jen onen nepříjemný pocit, že činím cosi nepatřičného, podivínského. Samomluva vyvolávala podezření z duševní vyšinutosti a v mnoha případech tomu i tak opravdu bylo. U nás v ulici, ve vedlejším domě bydlela paní. Říkali jsme jí jako děti „bláznivá“, a ona za odměnu po nás házela dlažební kostky. Avšak ani házejíc kostkami nepřestala pro sebe cosi vykřikovat či mumlat. Tak si sebe vážila.

Samomluvou, ač jsem věkově pokročil do těžších kategorií, dnes netrpím. Ne proto, že bych cestou životem poztrácel vědomí vážnosti o sobě samotném. Stále se mám tak trochu v úctě, ale už mi chybí to sebevědomí mládí. Stal jsem se poněkud více vědoucím, a tudíž o sobě čas od času pochybujícím, a tak nemám už tu potřebu sám sobě svěřovat některé závažnější skutečnosti o sobě samotném. Nejsem si jist, zda bych je vždy správně pochopil a zpracoval. Snad jen ten můj tehdejší nápad mluvit si do vlastního života v jazyce nemateřském, v němčině nebo v angličtině, by určitě stálo za to oprášit.