Vzpomeňte jen, kolikrát jste se ocitli v ouzkých. Zapomněli jste si občanku, pas či jiné potvrzovadlo, a měli jste přitom dokázat, že vy jste vy, a nakonec jste z té šlamastyky vyšli s hanbou, kdo ví, kým jste, když nejste s to doložit, že opravdu jste těmi, za něž se vydáváte.  

 

Šťouralové namítají, že sKarta, neboli „müllerovka“ přece nikoho neztotožňuje. Není na ní podobenka, neobsahuje adresu. Jen jméno. A už nic. To šťouralům nestačí, já však na ně nedám! Šťouralové by snad ani nebyli šťouraly, kdyby i tam, kde ani ta zubatá nebere, nevyšťourali něco ke šťourání!  

 

Vzpomínám na slavnou postavu rozhlasových humoristických skečů. Jmenovala se Lustvisihák. Byl to smolař. Jednou narazil na pitomého vrátného. Podmiňoval jeho vstup kamsi na úřad předložením občanského průkazu. Náš smolař ale občanku nemá. Vrátný je neoblomný. Nešťastníka napadne šťastná myšlenka. Sáhne do některé z kapes a vytáhne odsud vlastní fotografii. Ukáže ji vrátnému: „Jsem to já, anebo to nejsem já?“ ptá se uhrančivě. Vrátný bedlivě prozkoumá podobenku, potom podobu zpodobeného, ještě jednou podobenku a ještě zpodobeného, až nakonec uzavře: „Jste to vy!“ a Lustvisiháka pustí dovnitř. Já bych ho byl nepustil. Ukázal sice fotografii, dobře, podoba se kryla s podobou, dobře, ale zkoumal vrátný, zda šlo o podobu úředně potvrzenou, podobu zpodobenou úředním zpodobovatelem? Nezkoumal!  

 

Přesto sebou pro jistotu kromě občanky, pasu a jiných ztotožňovadel nosím i fotografii. Zpodobenou úředním zpodobovatelem.  

 

Smůla ale nechodí po horách, lepí se na paty lidem. Doma necháte občanku, pas či jiné ztotožňovadlo, vlastní fotografii a jste nahraní.  

 

Kartičku „müllerovku“ bych proto uvítal, už pro její nezpochybnitelný úřední původ. Způsobů, jak se ztotožnit, zejména stárne-li člověk a čím dál více zapomíná a ztrácí, totiž nikdy nebude dost. I já, jak čas kvačí, se někdy sebe ptám: „Jsem to já, či nejsem to já?“  

 

Nemám občanku, pas, ztotožňovadlo či fotografii. V nouzi nejvyšší vytáhnu „müllerovku“ a ukážu ji vrátnému s provokativní otázkou, tak jsem to, či nejsem?, a uslyším úlevné povzdychnutí toho dobrého muže: „Člověče, jak vy to děláte? Vždyť vy jste celej vy!“