Podle onoho jistého měl raději mlčet, a ne ve chvíli, kdy se mnozí jiní pouštěli do aktivního odboje, psát, že by Češi existenci protektorátu měli přijmout jako neodmyslitelnou skutečnost. Peroutka byl věcně uvažující publicista.
Svá slova adresoval nepochybně té části české veřejnosti, dlužno podotknout drtivě většinové, jež z vlastní povahy se do žádných odbojů a či podobných aktivit jednoduše nepouští.
Onomu jistému bych doporučil, aby si v této souvislosti přečetl Peroutkovu úvahu o tom, co je lid, uveřejněnou v téže Přítomnosti v roce 1924.
Podle zmíněné obludné logiky onoho jistého musel nutně zkraje roku 1977, v obdobných podmínkách nesvobody mravně selhat i profesor Jan Patočka, první mluvčí Charty 77, když v otevřeném dopise mladé lidi té doby zrazoval před podepisováním petice a doporučoval jim, aby raději dostudovali.
Nabádal je, jak onen jistý vytýká Peroutkovi, k legalismu. Nevím, jak by onen jistý dopadl, kdyby se podobně jako do Peroutky pokusil zavandrovat i do Jana Patočky.
Možná by se mu konečně dostalo poučení, jež mu asi dlužíme, že v dobách nesvobody u těch, kteří nemají na to, aby se vzpouzeli a dávali všanc svoji existenci, stačí, aby prostě zůstali slušnými lidmi.
Ke slušnosti je rovněž potřeba pořádné dávky občanské statečnosti. Nepochybně mezi sebou nalezneme méně odbojářů, více však těch, kteří se sice drželi zpátky, ale i v nejkritičtějších chvílích nezapomněli na slušnost, a kteří právě díky tomu mnohdy těm odbojným poskytovali potřebné zázemí a nezbytnou solidaritu.
Jaroslav Seifert ve vzpomínkách „Všechny krásy světa“ zmiňuje poslední román Karla Poláčka „Hostinec u kamenného stolu“. Vyšel v roce 1941, tedy již v pokročilé době nacistické okupace.
Protože však Karel Poláček jako Žid nemohl psát, natož aby pomýšlel na uveřejňování svých děl, platily přece norimberské rasistické zákony, pod román se podepsal jeho ilustrátor Vlastimil Rada.
Úředník na ministerstvu kultury, mající pravomoc povolovat vydání knih, již si nevzpomenu, na které stránce pamětí jsem to četl, ani zda to bylo vlevo či vpravo dole, si povolal nakladatele a mezi čtyřma očima mu sdělil, že ten styl psaní velice dobře zná a že autorem rozhodně není Vlastimil Rada, a udělil knize kulaté schvalovací razítko.
Jaroslav Seifert zmiňuje dokonce jméno toho slušného úředníka, jen nevím, na které stránce, zda to bylo nahoře, či dole. Nepovažuji to za podstatné.
Za podstatné mám, že knihu Poláčkovu, její první vydání podepsané Vlastimilem Radou jsem před lety koupil za pouhou dvacku v antikvariátu a že tento důkaz lidské slušnosti, ač nebyla výrazem odboje, spíš legalismu, se nachází v mé knihovně v druhém fochu odspoda, v první řadě vpravo.
Onen jistý se může klidně přijít přesvědčit. Vstupné nevybírám.
Komentář zazněl v pořadu Českého rozhlasu Plus Názory a argumenty Publikováno se souhlasem vydavatele.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV
