Pokročilý podzim již nesliboval vlídné teploty, během nichž pobyt ve stanu je záležitostí po výtce příjemnou. Stal se naopak věcí nebezpečnou. Šlo přece o lidi oslabené hladověním. Strach z podchlazení hladovkářů tak přiměl úřady, aby zasáhly. Tábor zrušily. Protestujícím poskytly potřebnou zdravotní péči a komfort, jejž vyžaduje hladem a zimou oslabený organismus.

Existence protestních táborů, jimiž přistěhovalci upozorňují na svůj tristní stav, není v Německu ničím mimořádným. Podobný se rozložil v Berlíně na Oranžském náměstí pod heslem „Kein Mensch ist illegal“. Spor se tu rozhořel mezi velkou berlínskou radnicí a radnicí malou, kreuzberskou. I v tomto případě hrály klíčovou roli obavy o zdraví protestujících a úvaha, zda by pobyt pod stany v době nadcházejících plískanic nešlo vyměnit za pobyt pod pevnou střechou.

Obyvatelé stanového městečka v Berlíně nabídku odmítali. Přechod do pohodlí, měli být ubytováni ve volných pokojích domovů důchodců, považovali za oslabení protestu, dokonce za jeho znehodnocení. Za ně se postavila zelená starostka Kreuzbergu, zatímco křesťansko-demokratický senátor z velké radnice usiloval o to jim pohodlí za každou cenu poskytnout.