Zkusme si představit, jak se odehraje počátek tohoto druhého dějství tvorby české vlády „na půdorysu většinové koalice“, jak říkají dvojctihodní čeští poslanci, kdy se jeden každý z dvojctihodných podepíše přímo před panem prezidentem, prokázav se nejprve platným poslaneckým průkazem.  

„Přátelé,“ bude zaznívat Sněmovnou rozhodný hlas kandidátky na premiérku, Miroslavy Němcové, „neshlukujte se ve foyeru, stavte se prosím jeden za druhého ukázněně do fronty směrem k sálu státních aktů. Pan prezident usedne za předsednický stůl.“  

„Přátelé,“ zaznívá ironicky hlas poslance Marka Bendy. „Kdo je tady „přátelé“, copak jsme nějací socani, či co? Ke štěstí mi chybí, aby na nás někdo volal soudruzi!“  

„Omlouvám se,“ kaje se předsedkyně sněmovny. „Přesto, kolego Bendo, volat na kolegy, „kolegové“ zní jaksi neosobně. Jde nám přece o jedno. Dostat osud republiky konečně do správných rukou, že?“  

„Vaše vysvětlení mohu sice pochopit, ne ale omluvit,“ trvá na svém ideologicky zatvrzelý Marek Benda. „Všem nám jde o obecné dobro! Ale opírající se o naše zcela nezpochybnitelné hodnoty, že? Například že všichni máme rádi Václava Klause.“  

„Mám také ráda Václava Klause.“  

Poslanec Benda uznale pokývne hlavou a ukázněně se postaví do fronty.  

Fronta stojedničkářů utěšeně narůstá, když se z jejího nitra ozve zoufalý hlas:  

„Chybí tu stoprvní jedničkářka Karolína!“  

„Před chvílí jsem ještě Káju viděla,“ nedá se zaskočit Miroslava Němcová, obíhající narůstají stojedničkovou frontu jako ovčácký pes.  

„Na záchodě není,“ hlásí poslankyně Černochová. „Nebo že bych ji přehlédla?“  

„Nepřehlédla,“ uklidňuje poslanec Stanjura. „Kolegové Bendl a Schwarzenberg jí vysvětlují, že její úspěšný boj proti korupci nesmí přestat, a proto je potřeba i její podpis před panem prezidentem.“  

Vysvětlení vnese do zneklidnělé duše Miroslavy Němcové potřebný klid a než se stačí znovu zneklidnit, zaznějí charakteristické fanfáry.  

„Pan prezident!“ proběhne vlna nervózních výkřiků ve frontě stojedničkářů.  

Za předsednickým stolem sálu státních aktů se zjeví charakteristicky nalomená postava. „Přátelé,“ řekne na úvod prezident a Marek Benda sebou ošije, on přece žádnej socan není. „Přátelé,“ nerušeně pokračuje prezident, „některé zvyklosti nejsou idiotské. Například mé souznění s mým úhlavním protivníkem Václavem Klausem. Jistě vám udělám radost, že se podepíšete propiskou, již váš bývalý předseda přivezl až z dalekého Chille.“  

A pak už chilské pero drhne sto jedenkrát o prezidentský papír….