Z pohledu členění politické scény jde o zdánlivě nepochopitelný spor. Avšak jen zdánlivě. Dělící čára na české politické scéně nevede jen mezi klasickou levicí a klasickou pravicí, ale rovněž mezi politikou civilizovanou a politikou, řekněme, sociálně darwinistickou, tedy politickou barbarskou. Jí se, jak se stále více ukazuje, vyznačuje právě Nečasova vláda. A tak ani kádrovácký výrok premiéra, jímž na Wagnerovou reagoval, že 21. březen, kdy končí její mandát ústavní soudkyně, bude „svátkem české demokracie“, nepřekvapí tím, že nemá zas tak daleko k podobným výroků komunistickým, jež se stavěly pro změnu za demokracii socialistickou.

Přístup Nečasovy vlády k otázkám sociálním a sociálního státu nemá moc daleko k přístupu, který k týmž otázkám měly vlády komunistické neblahé paměti. Oběma byl a je osud sociálně potřebných v zásadě lhostejný. Považují je nanejvýš za nutné zlo, raději však za příživníky na úsilí ostatního pracujícího lidu. Jediný rozdíl a protiklad mezi nimi spočívá v tom, že komunistické vlády se prohlašovaly za tvůrce nejdokonalejšího sociálního zaopatření na světě a stavěly na tom svoji ideologii, zatímco ideologie Nečasovy vlády sociální stát odmítá a razí vizi všemocnosti tržního prostředí i v otázkách sociálních. Proto veřejné sociální služby, jak jen může, privatizuje. V obou případech se důsledky nápadně podobají: pro sociální zajištění lidí jsou obdobně zničující.

Když německý sociálně demokratický kancléř Schröder v roce 2004 zaváděl reformu sociálního zajištění, vedoucí ke snížení dlouhodobé nezaměstnanosti, známou jako Harz IV., usiloval o to, aby kontrolní funkci nad průběhem reformy měla opozice. Požádal proto bývalého saského ministerského předsedu, křesťanského demokrata Kurta Biedenkopfa, aby se ujal role ombudsmana reformy. Jeho úkolem bylo vyhledávat konkrétní případy přílišné, avšak nezamýšlené tvrdosti dopadu reformy a navrhovat odpovídající, pokud možno okamžité korekce.