V televizních studiích si předáci protilehlých táborů nadále budou vjíždět do vlasů. Dokonce i noviny si budou moci psát, co chtějí. Ostatně málokdo je dnes už čte. Jen jaksi ta opravdová politická moc skončí kdesi v rukou soukromých korporací. Politika se stane jedním z odvětví soukromě – korporátního podnikání. Ukázku nadcházejících časů názorně předvedla během jarního politického školení veřejnosti strana Věci veřejné. Politické strany se stanou jednou z divizí některé ze soukromých podnikatelských korporací. Buď transparentně, jak je tomu u strany věci Veřejné, anebo netransparentně, jak je tomu u mnoha jiných politických seskupení. V zásadě ale na tom tolik nesejde.  

Věčný optimista škarohlídovi naopak může namítnout, že v okamžiku, kdy premiér Nečas vzdal původní záměr z politiky vykázat subjekt, jenž si ji spletl s klasickým byznysem, česká demokracie osvědčila vnitřní sílu a soudržnost a odolala i tomuto v historii demokracie vůbec ojedinělému náporu. Podnikatelský záměr neutralizovala přece tím, také díky prezidentovi, že jej vstřebala. Strany dál budou, jásá optimista, zápolit o voličské hlasy. Předáci protilehlých táborů si v televizních studiích budou dál vjíždět do vlasů. Svoboda slova bude dál zachována. Ostatně noviny se čím dál méně čtou.  

Realista nakonec řekne, že obojí nejspíš vyjde nastejno. Potvrdí tak domněnku, že rok 2011 by se opravdu mohl stát významným mezníkem ojedinělého pojetí české demokracie, byť to na první pohled tak nemusí vypadat.  

Ministr vnitra příkladně hned zkraje roku s velkým třeskem oznámil, že dohotovil balíček, s jehož pomocí vláda zahájí nekompromisní zápas s korupcí, s úhlavním nepřítelem každého demokratického uspořádání, tedy i toho českého. Vláda balíček slavně přijala. Když měla veřejnost možnost do něho nahlédnout, zjistila, že je vyplněn v tom lepším případě prázdnými slovy. Co ale jiného očekávat od jasnozřivého ministra, který v roli politického průkopníka objevil, že nekompetence je přece základním kvalifikačním předpokladem ke kompetenci politické? Balíček tomu odpovídal: samá silácká, líbivá opatření. Ani jediné, které by bylo možno označit v souvislosti s korupcí korupci slůvkem „účinné“. Balíček uvítala nejen vláda, ale i sama paní korupce. Nebo snad tady někdo opravdu chtěl s korupcí zápasit? Vláda snad? Ta, která pronásleduje úředníka proto, že na korupci upozornil, a ministra, jenž k ní nabádal, želí, když se z pudu sebezáchovy raději klidí do ústraní?  

To jiný ministr, tentokrát spravedlnosti, se ukázal jako pošetilost sama. Snad v naivním přesvědčení, že některá daná slova se mají držet, přišel do vlády z návrhem novely zákona, jimž měla být posílena nezávislost státních zástupců a zmenšen prostor pro jejich politickou korupci. Narazil na oblíbené slůvko „systémový“. Problém se přece nemůže řešit dílčí novelou, ale gruntu, systémově, po výtce kompetentně.  

A tak vláda zvládla za jeden jediný rok hodit pod stůl pro jejich nesystémovost dvě klíčové normy, které, pokud by vstoupily v platnost, výrazně by omezily prostor jak pro politickou, tak i ekonomickou korupci. Už zmíněnou novelu. A zákon o státní službě.  

Na nesystémovosti zákona o státní službě je pikantní, že zákon, ač má odloženou účinnost, je platný už od roku 2002. Tehdy jej přijal parlament, aby vyhověl jedné z podmínek pro přijetí Česka do Evropské unie. Za celých deset let nikomu jeho nesystémovost nevadila. Vadila přece jeho existence.  

Až vláda Nečasova se pochlapila. Možná proto, že v ní po celý tento rok seděli tvrdí chlapi ze soukromého sektoru A to věru žádní bohaprázdní žvanilové nejsou. Už mají připraven i byznysplán, aby do své nesmlouvavé soukromopodnikatelské ruky vedle zápasu s korupcí vzali ještě zdravotní a sociální péči, penzijní pojištění a vzdělávání.  

Teprve pak se budeme moci směle a nerušeně ubírat k zářným, globálně kapitalistickým zítřkům.