V zemi zůstala jen malá židovská pospolitost, která tam existovala až do vzniku sionistického hnutí koncem 19. století, kdy začal příliv zejména ruských, polských i rumunských Židů do Palestiny, do země, kterou jim Hospodin zaslíbil. Židé rozptýlení ve středověku v mnoha zemích Evropy, Afriky a Asie, kde byli často vystaveni nezměrnému útlaku, krveprolití a krutému vyhlazování, se v rostoucím počtu začali vracet do země, ze které byli rozprášeni do všech světových stran. Počet židovských přistěhovalců do Palestiny a z něj vyplývající pocit ohrožení Arabů z židovského osídlování zažehl konflikt, který jako Arabsko-izraelský konflikt hoří se vší brutalitou dodnes. Situace se vyostřila s rostoucím přílivem přistěhovalců po nástupu Hitlera k moci a po druhé světové válce. Židé přijali odhlasování rozdělení Palestiny většinou členských států OSN ze dne 29. listopadu 1947 na židovský a na arabský stát a dne 14. května 1948 vyhlásili Stát Izrael. Arabové odmítli rozhodnutí OSN uznat a arabský palestinský stát v roce 1948 nevznikl.
O Arabsko-izraelském konfliktu již byly napsány stohy knih a jsou jich plné knihovny i knižní pulty. Zdá se, že skoro každý ví, v čem je problém a jak by se měl vyřešit. Stejně tak se zdá, jako by každý světový i méně světový politik byl povolán k tomu, aby s konfliktem pohnul směrem k trvalému a spravedlivému míru. Ten se ale, všemu a všem navzdory, svému vyřešení zarytě vzpouzí.
V čem je tedy problém a jak jej odstranit? V první řadě bychom se zvenčí neměli do věci příliš plést. Není to náš konflikt. Jestliže se v nějakém resp. jakémkoliv konfliktu dva tábory mezi sebou nenávidí, je to jejich konflikt, oni každý mají k tomu svoje více či méně dobré a více či méně správné důvody, a kdokoliv třetí jim je z jejich hlavy nevezme. To není v silách nikoho. Budou se vzájemně nenávidět, dokud sami nepochopí, že to je omyl. To platí i o mírnější variantě, kdy by jen jeden nenáviděl a druhý se této nenávisti jen bránil. Hledisko kdo je a není v právu, jak a proč to začalo, není z hlediska ukončení sporu podstatné. Podstatný je jen současný stav a to, že vraždění musí přestat. Pokud bude konflikt živen zvenčí a lidé v oblasti neupraví své myšlení, krev poteče dál.
Další omyl je, že bychom měli vycházet dobře s oběma stranami, abychom mohli přispět k nastolení míru. Rozhodně nikoliv. Nemůžeme být srozuměni s potoky krve a praktikami, které se tam dějí. Problém již dávno dospěl do fáze, kdy sotva lze někomu stranit. Vycházet za každou cenu s někým, kdo prolévá krev, není správné. Aniž bychom do konfliktu jakkoliv zasahovali zvenčí, můžeme a musíme říct, že trváme na tom, aby se lidé a jejich zástupci mezi sebou domluvili na trvalém a spravedlivém míru. Ten je nepochybně možný, ale pouze z jejich vlastní vůle, jinak každý další umělý pokus znovu selže. Lidé v oblasti musí ovšem vědět, že dnes u nás již nenaleznou žádného zastání natož finanční a rozvojovou podporu, pokud oni a jejich zástupci nebudou o mír poctivě usilovat. Taková musí být naše sankce. Nás po tom všem již nezajímají jejich důvody, proč to prý možné není.
Sotva se také jedná o náboženský konflikt, jehož příčinu nelze odstranit. Zdá se sice, jako by každý měl svou víru ve svého boha a tím svou pravdu, ze které nemůže slevit ani o milimetr. Také se zdá, jako by tito bohové po některých lidech v oblasti chtěli, aby šli podříznout druhému krk. Zřejmě takový bůh všem těm násilníkům a vrahům řekl, aby k smrti nenáviděli a vraždili na potkání. Každý přitom vidí, že Bůh, který vdechl Adamovi v chřípí život a sám je Životem, v tom s nimi nejede. Život proti životu nikdy nepůjde. To, čeho jsme svědky, je jen sprostá neúcta k životu pod taktovkou jakýchsi ideologií jakýchsi vlastních pravd, které zevnitř a zvenčí manipulují a lomcují s atrofovanými kolektivními egy. Nemáme žádný, ani náboženský, důvod se tohoto uměle vytvořeného a zvenčí ideologicky živeného krvavého sporu zúčastnit. Je přitom zřejmé, že bojem nikdo nevyhraje, neboť to strany, které v zásadě mají k dispozici neomezené lidské a finanční zdroje, a které do oblasti promítají své mocenské zájmy, nedovolí. Lidé na místě tak musí pochopit, že vnější vměšování do jejich záležitostí je jen zdrojem jejich utrpení, a bude-li pokračovat a lidé v oblasti i ve vztahu k tomuto vměšování neupraví své myšlení, konflikt neskončí. Svého míru se lidé musí zmocnit sami.
Proč kdysi před nějakými čtyřmi tisíci lety Abrahamův otec se svým synem, jeho ženou Sárou a vnukem Lotem odešli z bohatého Uru do pouště, nevíme. Proč se rodina, která nějakou dobu žila ve starověkém Cháranu na území dnešního Turecka na syrské hranici, po smrti Abrahamova otce vydala na cestu do země kenaanské v dnešním Israeli, kde se také nakonec praotec Abraham usadil, také nevíme. Zato víme, že potomky Izmaele a Israele se skrze otce prvého a děda druhého, tedy Abrahama, v novodobém konfliktu dosud smířit nepodařilo. V oblasti žily odjakživa národy vedle sebe, provázáni vzájemnými smlouvami. Dnes jejich potomci také všichni mají spravedlivý nárok na to, aby mohli vedle sebe žít. Záleží jen a jen na nich samotných, aby začali respektovat jeden druhého a upravili svůj vztah smlouvou tak, aby nastal trvalý a spravedlivý mír.
Použitá literatura:
· Stát Izrael, encyklopedický přehled, Erich Terner, Vydalo nakladatelství KORA Pardubice 1993
Vyšlo na Vasevec.cz. Publikováno se souhlasem vydavatele.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV
%20-%20Kopie_profil_top.jpg)
