Jsem zastáncem teorie, že zákazy nic neřeší. S despektem proto přihlížím počínání krnovské radnice, která se snaží vytlačit hazardní hry z blízkosti místních škol, nemocnic nebo kostelů. A dokonce zakáže i reklamu na provozování takových her!  

Krnovští ve svém snažení samozřejmě nejsou sami. Různá omezení podobného typu před nimi zavedla další města i obce v našem kraji. A co se pak stalo? Nic významného. Hazard se přesunul z center na periferie. Radnice tak rok co rok mění městské vyhlášky a doplňují je o další ulice, kam hráči nesmějí.  

Lidé, kteří bydlí v okrajových částech měst, ale oprávněně reptají. Tlupy závisláků na blikajících elektronických zlodějích už sice neiritují ctihodné občany, radní či církevní činitele a nejsou tolik na očích turistům v centrech, zato znepříjemňují život lidem na periferii.  

Mám za to, že situaci naprosto přesně popsala jedna moje kamarádka: „Doteď jsem si myslela, že bydlím sice v chudé ale klidné čtvrti. Od té doby, co zakázali herny v centru, neposlouchám v létě večer při otevřeném okně cvrlikání cvrčků ale elektronický vřískot výherních automatů.“  

A ještě dodala, že taky se před jejich domem sousedícím s hernou nově objevují dealeři bůhvíčeho, bývá tam pravidelně nablito, a co není připoutáno řetězy, mizí bůhvíkde.  

A tak se vrátím k začátku mé poznámky. Zákazy vytěsňující hazard z center nic neřeší, jen problém odsunou jinam, kde není tolik vidět. A lidé, kteří mu opravdu propadli, dál existenčně i psychicky likvidují sebe a své rodiny.  

Nemyslíte si, že třeba osvěta o rizicích hazardu na školách namísto zákazu hráčství v jejich blízkosti, bude mít mnohem větší smysl?