Jan Kozák, religionista a myslitel, který své ideje ozřejmuje ve vlastním nakladatelství Bibliotheca gnostica, se ve svém textu „Jak se bránit proti totálnímu nepříteli člověka, vševládnoucí síle peněz“ (k přečtení ZDE) zařadil mezi řadu novodobých kritiků demokracie, kteří s nedůvěrou sledují její triumfální vzestup od sklonku osmnáctého století. Na jeho článek polemicky reagoval europoslanec za SPD Ivan David: „Skutečný úmysl zakladatelů EU? Lid překáží, proto musí být obelstěn“ (k náhledu ZDE). (Poznámka redakce: tento článek univerzitního profesora Budila je celkově již šestým pokračováním polemiky o smyslu demokracie – příslušné odkazy lze najít ZDE, ZDE a ZDE).
Na vítězství průměrnosti a banality?
V úvodu zmínění kritici pokládají demokracii za vzpouru davu, či spíše lůzy, která zaplní veřejný prostor těmi nejhoršími emocemi, za vítězství průměrnosti a banality, rezignaci na veškeré tvořivé vzepětí lidského ducha či odstranění skutečné elity, aristokracie ducha, odvahy a služby, bez níž se lidská společnost mění v tupé a kruté stádo. Tyto obavy se často naplnily. V uplynulých dvou staletích jsme tak byli mnohokrát svědky degenerace demokratické společnosti v ty nejhorší noční můry.
O sociální hierarchii zakotvené v sakrálnu
Platón nebo Aristotelés demokracii přezírali, Louis de Bonald dával přednost sociální hierarchii zakotvené v sakrálnu a Joseph de Maistre se obával, že neomezená svoboda a demokracie uvolní v lidské povaze ty nejhorší běsy. Friedrich Nietzsche předvídal příchod „posledního člověka“ zbaveného veškerých historických aspirací: „Přijde čas člověka, který zasluhuje největšího pohrdání a sám sebou již neumí pohrdat. Hleďte. Ukazuji vám posledního člověka. Co je láska? Co stvoření? Co touha? Co hvězda? Tak se ptá poslední člověk a mžourá. Tehdy země bude drobounce malá a na ní bude poskakovati poslední člověk, zdrobňující všechno. Jeho pokolení je nevyhladitelné jako zemská blecha; poslední člověk žije nejdéle.“ Gilbert Keith Chesterton zase naříkal: …„jaká fraška je to moderní liberálničení! Svoboda projevu v naší moderní civilizaci prakticky znamená, že musíme mluvit pouze o bezvýznamných věcech. Nesmíme mluvit o víře, protože je to neliberální; nesmíme mluvit o chlebě a sýru, protože je to přízemní; nesmíme mluvit o smrti, protože je to skličující; nesmíme mluvit o zrození, protože je to netaktní.“
Sparta se s penězi rozešla
Demokracie nepředstavuje vrchol progresivně probíhajících dějin lidstva směřujícího k vyšší humanitě, rovnosti a svobodě. Francis Fukuyama se mýlí. Dějiny neskončily, protože spočívají v neustálém sociálním experimentování s ohledem na konkrétní podmínky a okolnosti. Lidská společnost je flexibilní a oportunní zároveň. Osciluje mezi krajními póly anarchismu a autoritářství. Demokracie je proto potenciální možnost, která se občas v určitých dobách a kulturách projeví, načež opět zmizí z historického obzoru. Každá její podoba je specifická. Jan Kozák spojuje demokracii s plutokracií, korumpujícím působením peněz. Spartské shromáždění svobodných a rovnoprávných mužů, které tak obdivoval Platón, se nicméně s penězi rozešlo. Ve Spartě se používali výlučně železné mince, které byly mimo její území bezcenné.
Vejdi v nás, králi
Jan Kozák v hlubokém vhledu konstatuje, že „aby demokracie skutečně mohla fungovat, musel by v každém voliči přebývat malý král, který by měl starost o prospěch celé země“. Tento předpoklad vzápětí označuje za zcela nereálný. Není to pouze nedostatek naší politické a psychologické imaginace, přílišné spoléhání na extrapolaci současného bezútěšného stavu do nevyzpytatelné budoucnosti, který nám brání přijmout možnost zrození varianty demokracie spočívající v osvojení aristokratických ideálů širokými vrstvami?
(Autorem článku je prof. RNDr. Ivo Budil, Ph.D., DSc. Je vysokoškolským pedagogem a zároveň působí jako předseda hnutí občanů Trikolóra pro Prahu 4.)
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV
