Podle strategie schválené v březnu 2000 na summitu v Lisabonu se Evropská unie měla do roku 2010 stát „nejkonkurenceschopnější a nejdynamičtější ekonomikou světa založenou na znalostech, jež bude schopna udržitelného růstu a bude nabízet více kvalitních pracovních míst a větší sociální soudržnost“. Zběžným pohledem na poměry vládnoucí v Evropě na podzim 2020 se můžeme po dalších deseti letech přesvědčit, do jaké míry byl tento záměr naplněn.
Hostina u Trimalchiona
Časopis Fortune uvedl, že v roce 2019 bylo mezi šestnácti největšími technologickými společnostmi osm firem amerických, tři japonské, dvě korejské, jedna čínská, jedna tchajwanská a jedna smíšená čínsko-americká. Marně mezi nimi hledáme podnik sídlící na evropském kontinentu. Z patnácti nejlépe hodnocených technicky zaměřených univerzit se v Evropě, tradičním středisku moderní vzdělanosti, technologické tvořivosti a vynalézavosti, nacházejí čtyři. Ve dvou oblastech si náš světadíl udržuje prvenství. V Evropské unii se vyplácí třetina světových sociálních dávek. Obyvatelé Starého světa jsou rovněž největšími planetárními spotřebiteli. Životní styl Evropanů, který se neopírá o výrobu a produktivitu, je uskutečňován na nezadržitelně rostoucí dluh. Vše se děje na úkor budoucích generací, jejichž jménem se evropští vůdci tak rádi zaštiťují při vyhlašování utopických vizí typu „zeleného údělu“.
Byli jsme před Unií, budeme i po ní
České země, které byly v průběhu svých dějin součástí různých nadnárodních soustátí, se musí připravovat na existenci bez Evropské unie, která brání evropské populaci obstát v náročných podmínkách globálních světa. Historická zkušenost nás dostatečně poučila o tom, že obdobné disfunkční celky nemají dlouhou životnost. Konec se blíží. Opuštění Evropské unie tak bude pravděpodobně součástí rozsáhlejší vlny emancipace evropských národních států.
Za svůj hrnec ztuchlé rýže poníženě důtky líže
Co je třeba dělat? Především musíme zahájit seriózní, svobodnou a demokratickou debatu o budoucnosti české společnosti, a to včetně kritického posouzení alternativních scénářů, například užší spolupráce v rámci středoevropských zemí či Trojmoří. Za druhé je zapotřebí, aby se v českém politickém životě prosadily euroskeptické a patriotické strany. Závažnou překážku představuje skutečnost, že Česká republika byla začleněna do evropského hospodářského řádu v pozici závislé a ekonomicky využívané periférie. V tomto polokoloniálním postavení ji pomáhají udržovat výměnou za dílčí privilegia a blahobyt mnozí reprezentanti politických, mediálních a akademických kruhů. Jsou snadno rozeznatelní. Snaží se stigmatizovat či marginalizovat politické oponenty a brání české společnosti, aby si plně uvědomila situaci, v níž se nalézá, a výzvy, které před ní stojí. Znemožňují formulování jakéhokoliv pozitivního a perspektivního národního programu.
Půjde to!
Překonání odporu výše zmíněné „páté kolony“ by mělo vyústit do koncepční a promyšlené obnovy českého průmyslu a zemědělství, reformy vzdělávacího systému a ozdravění politických a kulturních institucí. Půjde o nejdelší a nejnáročnější fázi naplněnou značným pracovním vypětím, bojem a sebezapřením. Odměna ale bude stát za to. Až se Brusel opět změní v „pouhé“ relativně provinční hlavní město Belgického království, budeme moci říct: Jsme připraveni na velkou historickou příležitost, která se před námi otevírá.
Autorem článku je vysokoškolský pedagog profesor RNDr. Ivo Budil, Ph.D., DSc. Je předsedou místní organizace Trikolóry v Praze 4. V říjnových volbách za toto hnutí kandiduje do Senátu PČR v obvodu 27 (Praha 1)
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV
