Ivo Fencl: Čtenář let budoucích

27.11.2014 20:48

Čtenáři tohoto milénia zbude jedna z mála radostí (jak už jednou napsal Martin Hybler), a to najít si nějakou tu pěknou větu ve všem, co již bylo napsáno, a citovat.

Ivo Fencl: Čtenář let budoucích
Foto: Hans Štembera
Popisek: Knihovna, ilustrační foto

A co víc? Do roku tři tisíce se knihy jako fyzické artefakty rozplynou, ale nezmizí v podobě podnětů virtuální reality. A pokud svět zůstane světem, nerozpustí se tyto knihy v žádné hypertextové struktury, myslím si, i když to je už hra se slovy, neboť se patrně stanou střípky již sci-fi autorem Lemem předvídané vnitřní fantomatiky těl našich potomků a...

A jednou z metod psychostimulace.

Položme nyní přespolnímu běžci budoucna modelovou otázku. „Pokládáte se ještě za čtenáře?“

„Poběžte se mnou,“ odvětí. Poslechnete a brzy oba stanete na mýtině. A on tam vystřihne veletoč na polopřírodní hrazdě a ujistí nás: „Čtu. I teď.“

„Jak to?“

„Všechno je tady,“ dotkne se běžec budoucích časů kořene vlastního nosu, a kdo ví, snad i Umberto Eco se dnes mýlí, když tvrdí, že kniha patří mezi nástroje, které jednou vynalezeny netřeba vylepšovat (a mezi něž náleží i kladivo, nůžky, nůž a lžíce).

Jistě, jistě. Nějaké to muzeální, voňavé vydání Tří mušketýrů bude snad i po letech estetickým artefaktem příjemným na omak, ale půvaby vždycky nestačí. Ona i valcha na praní prádla nebyla nepůvabná a kde dnes je valchám konec, že? Nebo digitální diáře v mobilech.

Zazářily, někde ještě bliknou, ale my si představme budoucnost, a to včetně akustického ovládání počítačů či hlasové editace textů. Tam... Jednou... Možná, ale skoro určitě... SE to tak semele a - zapomeňte i na dnešní čtečky elektronických knih. Nebo snad nepůjde „net“ implantovat třeba i do lyžařských brýlí?

Posléze až do očí, tedy za ně? Do hlav? Což nejsou naše mozky již od pravěku přijímači, a to přijímači ne plně využitými? Tak proč jim nenaordinovat přístup k maximu vjemů? Nu, a nenastoupí v tu chvíli bioelektronika se všemi právy?

Nervová síť se stane pokračováním vnějšího elektronického hardwaru. I svět ostatně bude dávno zcela globalizován. A my? Nikoli, neubráníme se implantátům a v hlubinách našich těl nenajdou snad azyl žádní hororoví vetřelci, ale určitě se tam usadí vítané implantáty v podobě rozličných databank, na nichž půjde přehrát jakékoli softwary. A jak ty stahované ze sítí, tak ty dávno uvnitř nás nahrané.

Pomyslíte maně na libovolnou knihu? Hle! Nervové impulzy samy již zařídí prominentní propojení s ní a... Vot těchnika! vyhrkl by Rus. Avšak ne už technika nás obklopující, to bude ta lidstvem spolykaná. Nu, a nikdo nebude izolován, a přece každý jako sám. Málokdo asi bude mít knihovnu, a přece bude každý jako vševědoucí Robinson v šumu pomyslného příboje. A zda zanikne písmo? Ale ne. Jak by mohlo? Aspoň já si neumím představit lepší stimulátor myšlenkových pochodů a výkonnější vylepšovač paměti. Dosti však o formách.

Měl by nás zajímat víc smysl pod nimi.

Neztratí se?

Věřme, že nikoli. A mnozí se dnes pletou a knihu třetího milénia nepostihne pronásledování a nenávist. Jen... ji bude atakovat něco ještě záludnějšího, co vytušil Aldous Huxley a trochu Bradbury. Ano. Nezájem. Nezájem představitelný asi jako mocnina bolesti při dnešním setkání se školákem, který programově nečte.

Ale literatura, říkám si, neodumře. Ocitne se jakoby ve vatě a bude se jí říkat jinak. „Jedna z psychoalternativ.“ Ona... Stane se drogou nikoli už jen pomyslně, a to drogou v konkurenci mračna dalších možností. Úplně mezi nimi třeba neobstojí, ale jistě nepropadne proto, že by představovala svět nějak nepřijatelně nebo moc iluzorně. A nepropadne ani proto, že je písmena náročné vnímat. A nepropadne ani pro nedostatek času. Jen...

Jen bude víc než teď považována za poněkud estétskou, ne-li chorobnou záležitost... a určitě za luxus „posledních několika bláznů“. I smiřme se s tou vizí a vtělme se nyní do takového Robinsona budoucnosti. Co bude v jeho moci?

I v jediném okamžiku si bude umět zobrazit veškeré lidstvem dosud napsané texty od Gilgameše až po román Pražský hřbitov a během sekundy zvládnete vstřebat do mozku cokoli z onoho hypertextového oceánu, který možná bude, jak si představuji, nepředstavitelně šumět.

A robinsoni uprostřed? Budou vstřebávat i ostrůvky v podobě ryzích knih, zakletých do toho moře, a já jen doufám, že ty opravdu ryzí knihy s námi zůstanou nikým nepřepsány.

A s Ecem pak věřme, že ani pravé literární texty nelze vylepšit a zůstávají od věků provždy nezávislé. Na médiích, na čemkoli. A vymknuty jaksi z kloubů doby taky až božsky povýšeny nad veškerá měřítka. A lidstvo čekají díky tomu ještě báječná léta šancí, kdy půjde i lidi četbu si příčící dostihnout třeba v nejtajnějším kafkovském doupěti. A dobře jim tak.

A co víc se nejspíš přihodí?

Školský anebo (nebo rozhodně ten školometský) se zhroutí a společnost už zůstane zdravě odškolněna. A pokud ne zcela, pak žactvu stěží kdo zakáže, aby bujně neužívalo neuroelektronických technologií.

Pokrok se, věřím, nezastaví a nikdo by neměl mít právo zkoušet ho zdržovat, jak se to dnes děje a jak se ve velikém i malém měřítku dělo vždy. I vzpomeňme, že taky kalkulačky bývaly kdysi zakazovány ve třídách!

Nejen však, že padnou obdobná zapovězení. Ony se vážně rozpadnou i školy jako takové a nebude tedy víc těchto kastovacích sít, dusičů rozoumků, výroben otroků a drtičů sebevědomí. Každá bytost si sama bude školou a dokonce se tomu nebude umět ubránit a individuální rozpolcenost každého, kterou si často už ani již neuvědomujeme, zmizí. A ještě něco.

Jako už dnes můžete být básníkem a nenapsat za život jediný verš, mnohý čtenář třetího tisíciletí bezesporu bude literátem, aniž by vlastnoručně napsal i jednu jedinou knihu. Formou regulérní tvorby se totiž stane virtuální kompilování. Hm. A city?

A zda se dík tomu budeme mít navzájem radši? Anebo naopak otupíme? To už je otázka pro filozofy, ale jsem přesvědčen, že bude i dál platit, co už dnes, a to že „mám rád“ by mělo obnášet i „chci mít rád“.

Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami

Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.

reklama

autor: literarky.parlamentnilisty.cz

Tomáš Zdechovský byl položen dotaz

Právo na opravu

Věci se dají dát opravit už dnes, ale problém je, že oprava často vyjde stejně nebo skoro stejně jako koupit si novou věc. Tak k čemu pak platit za opravu? Nepřijde vám tento zákon EU zase úplně zbytečný? A když dám věc opravit, jakou, pokud vůbec, na ni pak budu mít záruku? Děkuji za odpověď

Odpověď na tento dotaz zajímá celkem čtenářů:


Tato diskuse je již dostupná pouze pro předplatitele.

Další články z rubriky

Bohdan Babinec: Není chování mocných světa, Evropské unie, USA a NATO farizejské?

12:16 Bohdan Babinec: Není chování mocných světa, Evropské unie, USA a NATO farizejské?

Jsme svědky brutální války, kterou vede agresivní Putinovo Rusko proti Ukrajině. Tuto agresi odsoudi…