1. Typ absolutně vyrovnaný

Existuje, osobně však pochybuji, že se kdy vyskytla osoba, která by obdobný stav zažívala aspoň po devadesát procent času své chůze městem. Onu náladu si ovšem představit umím a jistěže jsem do ní taky už upadl. Například jednou ve třiceti, když jsem se opětovaně zamiloval a svět se stal lepším, i když nějaký ten odpad se přesto našel. Třeba cestou z mé práce v podobě auťáku přeplněného jakýmsi harampádím. Vůz stál hned u chodníku, rezivěl, psal se rok 1994, a jelikož v mém osobním životě bylo vše OK, pojednou se mě zmocnil pocit, že snad už ruší jen ten vrak. Takže jsem tenkrát skutečně vyhledal v telefonním seznamu (ještě existovaly) číslo kterési instituce a upozornil na „podezřelý odpad“ v podobě kraksny. Abych ale řekl pravdu celou, jak si teprve uvědomuji, prostě jsem informoval policii.

Udělal by cokoli podobného Angličan? Silně o tom pochybuji. Ale jsem Čech, i když anglofilní, a svět mi tenkrát připadal krásný, protože jsem byl šťastný, takže jsem i papírky umísťoval do odpadkových košů s mistrovstvím basketbalisty. Policie si sice možná myslila, že jsem blázen, nicméně odpověděli, že se tedy na auto podívají. Co se dělo dál, už jsem však zapomněl, protože jsem hned na podzim dostal (právě) košem.

2. Typ úzkostný

Takový bývá kupříkladu objektem mobbingu na pracovišti, který se vrací po šichtě domů a je natolik traumatizován, že i ve městě zdraví koktavě zcela cizí lidi a úzkostlivě hází obaly od svačin do truhlíku k tomu určených. Anebo má onen typ člověka jen ostrou manželku a doma nesmí plivat na koberec, což si nosí i na veřejnost. Budete se divit, ale zvlášť v dnešních Čechách je takových uťáplíků dost, ale nevidím důvod, proč jimi pohrdat. Ani já nepřecházím na červenou, jelikož se zdravě bojím, že mě jinak smete kamion.