Pod vlivem novinové i další propagandy zůstáváme, ale je pozoruhodné, nakolik se odsunula z filmového umění do televize. Ve Varech se neobjevil ani jeden film, který by falešně agitoval. Byly tam snímky horší i dobré, nicméně propagandě už za to filmové umění nestojí. Ani mimo festivaly.

Nabarvené ptáče Václava Marhoula lze možná chápat i jako úhel pohledu na určité události a můžeme se hádat o tom, co vše si pověstný autor románové předlohy prostě vymyslel, ale za propagandistické nelze podobné filmy nikdy označit. Vznikají svobodně a snad lze i říci, že z rozmaru producentů a režisérů. Ještě před několika desítkami let tomu ale bylo velmi často jinak (hovořím o socialismu) a za války...

Například britský profesor politologie a teoretik filmu Richard Taylor se vedle ruských a německých dějin 20. století obírá věru rozmanitými způsoby, kterými se životy obyčejných občanů tenkrát promítaly do filmové propagandy, ať už v rámci snímků dokumentárních anebo snímků hraných, a jeho zevrubná práce Filmová propaganda stojí přinejmenším za pomalé prolistování. Trochu ovšem zapadla, když vyšla už v létě 2016 ve výborném překladu Petrušky Šustrové, a ve svém jádru se točí okolo hned dvou kultů. Ale bedlivěji než Stalinovu se věnuje kultu Hitlerovu.

Meritem díla jsou komentovaná fakta. Odsud se odvíjejí úvahy a zaujme hlavně druhá a třetí část práce. Každá z nich sestává ze sedmi kapitol.

Nejprve je probírán Sovětský svaz (v kapitolách 3-9), teprve poté „třetí říše“ (10-16). V tom prvním případě Taylor odvypráví děje čtyř filmů: Deset dní, které otřásly světem, Tři písně o Leninovi, Alexandr Něvský a Pád Berlína. V druhém případě pak mapuje německou demagogii let třicátých a čtyřicátých, a to skrz pověstný Triumf zla, Věčného Žida, Strýčka Krügera a film Kolberg.