On to ale nebyl jen hříšek. Jednalo se o lidskou existenci, o léta padesátá a ne, nebyl to jen hříšek, ale přesto mi připadá, že tak inteligentní osobnost jako Milan Kundera přece ví (a musí vědět), že v podobných situacích je lépe mlčet. Nezatloukat, to právě ne, ale mlčet a nic nekomentovat a nerozmazávat. Navíc... S mlčením a ukrýváním se před veřejností má zrovna tento spisovatel přece bohatou praxi a je na to zvyklý. Nedává rozhovory, nikoho si nepřipustí k tělu a mlčení ve společenském prostoru je mu takříkajíc vlastní, takže...

Ono vybočení, kdy přímo vykřikl, na mě osobně působilo, jako by zdatný obchodník uchopil příležitost za pačesy a rozčeřil vody, když už nastala šance. „Hlavně když se o vás mluví, v nejhorším dobře,“ řekl přece Dalí, je to dokonce jeho památný výrok, a Kundera to ví (i když to patrně nepřizná).

Nu, a ne že by se jeho knihy snad předtím prodávaly úplně špatně, ale... Kdož ví, třeba se po dotyčném extempore jménem „Udavač“ začaly prodávat o něco lépe, což i nakladatel kvitoval s povděkem. Nepoprosil-li předtím Kunderu o ono čeření sám. Je to jen hypotéza, ale někdy to tak chodívá. A tak to aspoň vidím já a trochu mě proto mrzí, že rejstříkem vzorně opatřená kniha Milana Blahynky Sedm kapitol o díle Milana Kundery zahrála tuto aféru spíše do ztracena.

Sestává jinak skutečně ze sedmi kapitol a rozhodně není tudíž žádnou další monografií o díle momentálně nejuznávanějšího žijícího českého spisovatele.

Čím tedy je? Spíš jen Blahynkovým výběrem z více jeho statí, které už o Milanu Kunderovi napsal, a to během neuvěřitelných šedesáti let.