Ivo Fencl: Kniha Kevina Duttona hledá „moudré“ psychopaty

Honzákovi se na Duttona poctivě odvolali a obě knihy předkládají kontroverzní pohled na psychopatii, která – hlouběji zkoumána – negeneruje podle nejnovějších náhledů jenom zlo a negativa a není jen údělem kriminálníků, protože existují i pozitivně působící a společensky úspěšní psychopaté. Altruistickými psychopaty je totiž bezesporu část strážců zákona, záchranářů i hasičů.

Stále se ovšem pojem psychopat přikládá k určitým vyhraněným vlastnostem, jimž by slušelo hezčí přízvisko – a jazykové pole, v jehož brázdách dominuje psychopatie, by snad stálo za to časem ohraničit, zúžit a upravit. Jen pokud se to neprovede, bude i nadále možné nazývat psychopatem Neila Armstronga, prvního člověka na Měsíci, který se tenkrát během slavného přistání zachoval více než chladnokrevně, když podal roboticky bezchybný výkon.

Vágnost okolo definicí psychopata a podobných poruch je ovšem zatím skutečností a kupříkladu František Koukolík preferuje termín deprivant.

Psychiatrie jako taková přitom nemá, jak známo, nemoci, ale poruchy, ještě spíše by se mělo hovořit o osobitých osobnostech. Jejich stav je ostatně vždy pouze objektem hypotéz a psychiatři mají právo se regulérně ocitat ve slepých uličkách při určování diagnóz. Stoprocentně nikdy neví, je-li jimi doporučená léčba optimální.

Psychopatii mohou v tomto rámci nazývat i „antisociální poruchou“, nicméně to nezahrne například mnohé pyrotechniky či neurochirurgy. „Člověk s antisociální poruchou osobnosti nemusí totiž být psychopat a psychopat nemusí být antisociální osobnost,“ shrnul to Radkin Honzák, který Duttona prostudoval důkladně. Jisté je pouze to, že ryze antisociální osoba zdatně klame, neumí vnímavě spolupracovat, manipuluje lidmi, je egocentrická, prahne po moci a jedná účelově a jako by postrádala emoce.

Jednoznačně ovšem nelze říci, že ti praví psychopaté emoce postrádají. I oni znají zřejmě strach, jinak by nejspíše brzy zemřeli například pod tramvají, ale v klíčový moment jej jaksi „vypnou“, anebo neregistrují jako střely zacílené k úkolu, který plní. Zbytečné obavy netečně vymažou a třeba jakékoli „skupinové myšlení“ (termín, jenž prvně užil sociolog William Whyte roku 1952) pro ně neexistuje. „Pohodově“ zvládají ignorovat i veškeré periferní signály.

Oproti starším představám o psychopatech to dnes vypadá, že jsou tito lidé empatičtí, ba rozeznají emoce jiných daleko lépe než ostatní! Simulují však opak. A simulují obyčejně i city. Ne vždy. Pokud se primárně zaměří na emoce, vykazují normální reakci. To se dříve nepřipouštělo, ale zřejmě je tomu tak. A psychopat je navíc asi i záležitostí stupně. Jde o „vybuzení“ vlastností, které dřímají ve všech lidech.

Celkem v sedmi kapitolách (z nichž prostřední má titul knihy) autor Moudrosti psychopatů dokládá, nakolik je jistá dávka psychopatie podstatná i k dosažení úspěchu. A cituje Friedricha Nietzscheho: „Okamžiky, kdy sebereme odvahu k tomu, abychom své špatné vlastnosti překřtili na ty lepší, patří k velkým epochám našich životů.“

Z roku 1941 máme od badatele Cleckleyho definici: „Psychopat je protest proti životu a jeho zdánlivé či reálné nesmyslnosti.“ Spisovatel Alan Harrington se v málo známé knize Psychopaths z roku 1972 domnívá, že právě psychopaté, mezi které řadil i některé svaté (Pavla), jsou jen dalším stupněm evoluce a „fíglem“ v dobách, kdy se společnost stala přesmíru zhýralou a rychlou.

Dutton ovšem není jen teoretik. Držel v rukou i mozek sériového vraha Wayne Gacyho (popraveného roku 1994) a viděl, že se od mozku normálních lidí neliší. Se zájmem také komunikoval s jedním z největších světových znalců psychopatů Robertem Harem z University of British Columbia a pochopil, že vznik psychopata závisí na řadě faktorů včetně genů, rodinného zázemí, vzdělání, IQ a „příležitostí“.

Všechny psychopaty spojuje pak „grandiózní“ pocit hrdosti na sebe, přesvědčivost při vystupování, zvláštní typ šarmu, nenápadná bezohlednost, absence výčitek svědomí i jakýchkoli pocitů viny a schopnost manipulovat druhé. Jistěže jde o časté vlastnosti politiků, a to těch dobrých i špatných. Je třeba si ale uvědomit, že ani operatér na sále nemůže mít soucit s operovanými, protože to by byl „nebezpečný luxus“, který si nemůže dovolit. Musí i se skalpelem pracovat skoro jako stroj. S pyrotechniky je to podobné a nejlepším z nich dokonce prý klesá srdeční frekvence, když se ponoří do práce!

Je-li psychopatie z hlediska lékaře porucha určující osobnostní typ, z hlediska teorie her jde o legitimní životní strategii. Kevin Dutton se pokusil psychopaty definovat co nejdetailněji a vymezuje dva typy: prvním by byl imaginární Hannibal Lecter, druhým lékaři, kteří život naopak vracejí, mají vlastní psychopatické osobnostní rysy pod kontrolou a nemusíme se jich bát. Jejich práce vyžaduje určité dispozice a chladnokrevnost k nim náleží.

Empatie přitom nemusí být jen vřelá, nýbrž i chladná, a prakticky to Dutton ukazuje na brutálním případě s drezínou. Zatímco normální člověk ji většinou umí přesměrovat, aby zabila nikoli pět, ale pouze jednoho člověka, psychopat vlastnoručně a bez mrknutí oka shodí na trať muže, který drezíně zabrání zabíjet ve velkém.

Definovat psychopata dokonale je nadále oříškem, ale existuje-li nějaká věc, která je takovým osobnostem společná, jde o mistrovskou schopnost vydávat se za normálního, běžného člověka, zatímco pod fasádou „bije ledové srdce bezohledného dravce“. Psychopaté druhé takřka hypnotizují a jejich „přesvědčovací síla je nedostižná a dokonalá psychologická sebeprezentace pověstná“.

S psychopatií nesmí být zaměňována antisociální porucha osobnosti – na čtyři lidi s ní připadá jen jediný skutečný psychopat. Antisociální porucha je psychopatií s přidanými emocemi, zatímco skutečná psychopatie je rovna emoční prázdnotě. Ano, emoce psychopat někde má, ale „vypnul“.

Mnoho otázek zůstává. Je rozdíl mezi úspěšnými a neúspěšnými psychopaty pouze v sebedisciplíně? A jsou snad ti úspěšní přírodou šizeni o nějakou rozkoš? Mají méně neuronů? Podle badatele Scotta Lilienfelda citovaného Huttonem existuje navíc spektrum psychopatií, která jsou jako sluneční svit. „Zatímco nadměrné vystavení se paprskům uspíší váš konec, v přiměřené míře má psychopatie na vaši životní pohodu pozitivní dopad.“

A sedm hlavních principů psychopatie „pro 21. století“? Odvážná kniha je předkládá s tím, že nejsme ani v jejich moci ještě darebáky: jsou to šarm, soustředěnost, všímavost, mentální odolnost, nebojácnost, akčnost a konečně i určitá bezohlednost. Skutečné tajemství úspěch psychopata je však vždy teprve v aplikaci těchto vlastností.

Z předmluvy:

Můj táta byl psychopat. Zdá se trochu zvláštní říkat to až teď, při pohledu zpátky. Ale byl. Bez debaty. Byl okouzlující, nebojácný, bezohledný (ale nikdy násilnický). A pro svědomí si chodíval do krámu asi stejně tak často jako sériový vrah. Nikoho sice nezabil, párkrát se ale zaručeně trefil.

Je dobře, že geny nejsou všechno.

Otec měl taky prazvláštní schopnost dosáhnout toho, co chtěl. Často jakoby mimochodem, bez velkého úsilí. Někdy pomocí jediného výmluvného gesta. Nejenže se choval jako hlavní postava populárního britského sitcomu Del Boy (i on byl obchodník), ale lidé dokonce říkávali, že vypadá jako Del Boy. Byla to pravda.

Only Fools and Horses byl něco jako videozáznam ze života naší rodiny. Vzpomínám si, jak jsem tatínkovi jednou pomáhal prodat hromadu kalendářů na trhu v Petticoat Lane v londýnském East Endu. Bylo mi deset a byl všední den. Ty kalendáře byly nepochybně sběratelská záležitost: měly totiž jedenáct měsíců.

„Přece je nemůžeš prodat,“ protestoval jsem, „chybí tam leden!“

„Jasně,“ prohlásil, „vždyť proto jsem zapomněl na tvoje narozeniny.“

“Jedinečná příležitost sáhnout si na jedenáctiměsíční kalendář, vážení… Podepište smlouvu na speciální nabídku dva kusy za cenu jednoho a příští rok dostanete tenhle měsíc zadarmo…“

Prodali jsme jich tehdy opravdu hodně.

Vždycky jsem tvrdil, že tatínek oplýval osobností, jež byla pro moderní život ideální. Nikdy jsem ho neviděl panikařit, nikdy jsem ho neviděl ztratit hlavu. Nikdy jsem ho neviděl se kvůli něčemu orosit potem. A věřte mi, příležitostí, kdy by k tomu měl důvod, bylo dost.

„Lidé prý vyvinuli strach jako mechanismus k přežití, aby se ochránili před predátory,“ řekl mi jednou. „Zas tak moc tygrů s tesáky jako šavle, co se plíží po centrálním Londýně, ale nevidíš, co, chlapče?!“

Měl pravdu. Žádné jsem neviděl… Celý ten dlouhý čas dospívání jsem tatínkovy bonmoty považoval jen za další z jeho obchodnických hlášek. Dnes tyhle, zítra nějaké jiné. Něco jako spousta těch podivných hovadin, které používal při prodávání. Až teď, po mnoha letech, si uvědomuji, že v tom, co hlásal, bylo hodně hluboké biologické pravdy. Předběhl postoj, který později zaujali moderní evropští psychologové. Zdá se, že my, lidé, jsme opravdu vyvinuli reakci strachu jako mechanismus chránící nás před predátory a umožňující nám přežít… Ovšem po milionech let a ve světě, kde divoká zvířata nečíhají za každým rohem, je už tento systém zbytečně citlivý. Něco jako nervózní řidič, jenž má věčně nohu na brzdovém pedálu. Reaguje na nebezpečí, které ve skutečnosti neexistuje, a nutí nás tedy k nelogickým, iracionálním rozhodnutím.

(Kevin Dutton: Moudrost psychopatů. Svatí, špioni a sérioví vrazi. Z anglického originálu The Wisdom of Psychopaths přeložila Renata Červenková. Portál. Praha 2019. 320 stran. Druhé, upravené vydání)

Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami. Publikováno se souhlasem vydavatele.