A také to vždy záleželo na útvaru. Já sám sloužil nejprve půl roku ve slovenském Breznu (1986–1987), kde jsem absolvoval solidní poddůstojnickou školu a získal i jistou fyzičku. Nijak nás nešetřili, a když jsme závěrem běželi několikakilometrový okruh ještě zasněženými Tatrami, jeden můj druh dokonce neudržel svěrač. Na pokraji sil vykonal do kalhot tělesnou potřebu. Ocitl jsem se v lehkém šoku, když se to ke mně bez zápachu doneslo, a žasl, že se něco podobného může stát. Byl jsem zkrátka mlád a k mládí ještě patří i víc divení se. Nikdo z velitelů se tenkrát Hramádkovi (jmenoval se trochu jinak) ani v nejmenším nevysmál; i to mě příjemně překvapilo.

Některé hodiny výuky probíhaly taky mimo tamní kasárna a občas takřka v závějích. Ale když to Courala a Marka přestalo bavit, nechali nás sáňkovat. Jak vzpomínám, dojezd byl šílený. „Copak, vojíne Fencle? Vy se bojíte?“

„Povinný to snad není, ne? Trať se mi nezdá bezpečná, soudruhu desátníku.“ Mluvil ze mě Mirek Dušín. Odpovědí byl tentokrát smích. Jistý Mlynárik (jméno opět měním) se jen o pár minut nato skoro zabil, nesli jsme jej tedy na ošetřovnu. Nehnul jsem brvou, ale dělalo mi dobře, když došlo na má slova a že si to oba desátníci očividně uvědomují.

Také věděli, že jsem o čtyři roky starší než ostatní vojíni, a já si chvíli myslel, že jsem tudíž zkušenější. Byl to nesmysl. Kde a jak... bych asi životní zkušenosti pobral na pražských vysokých školách (1982–1986)? A jindy jsem přece blbl a šílel stejně jako ostatní a neváhal mrštit ostré vidle z vlečňáku nadskakujícího za traktorem. Bodec se do pole zabodl těsně u balíku slámy a já jej za zběsilé jízdy ještě stačil šikovně vyrvat z brázdy. Napodruhé jsem už slamněný kvádr vidlemi „odlovil“, když to traktorista obrátil a jel okolo naplno opět. „Pohoda. Rychleji!“ Hovořím zde o brigádě, během níž vojáci z kasáren v Benešově u Prahy pomáhali zemědělcům ve Slaném.

V Benešově jsem sice fyzičku získanou mezi Slováky zvolna ztrácel, ale podobné aktivity na strništích to maskovaly. Každopádně brigáda představovala pár z nejšťastnějších týdnů mého života.