„My taky.“ Co chci tou historkou říct? Ani já se nestydím, že mě občas okouzlí „popové“ produkty; zvlášť ty dobře odvyprávěné. Michael Crichton a Steven Spielberg stojí u kořenů Jurského světa, už čtvrté části Jurského parku, příběhu starého třiadvacet let. Ne, zápletku jako Goldfinger to nemá, ta byla lepší jurassic world fan art poster by addictomovie-d8a1hpf(jak Američanům znehodnotit státní rezervy v pevnosti Fort Knox), ale nudit se nebudete. Od minulé části sice Steven ságu nerežíruje, takže je víc rutinní, ale zase to máme ták krásně digitální! I to se za 23 let posunulo a trikař Stan Winston se svými modely poprvé v titulcích nefiguruje.
Obdivuhodnější je, nakolik Hollywood umí udělat i takto brutální film (s mnoha mrtvými a litry krve), aniž děti brutalitu spatří. Je to jisté pokrytectví, může být i nebezpečné pro duševní vývoj, ale co naděláme? Byznys je byznysm, i když u nás jeden šumavský otec rodiny (z diskutovaného dokumentu Stále spolu) ví prý, jak na to (opačný extrém, jeho děti patrně kino neznají).
Je neuvěřitelné, kam film dospěl. Kdyby tento viděl divák, jenž nedutal v (pro změnu) „zlatých dvacátých“ u adaptace Doylova Ztraceného světa, bezesporu by omdlel. Posun? Totální, slovy mladých dechberoucí. Vizuál omračuje, nechává zapomenout na realitu, ba vaši sousedku. To díky digitální technologii je možné vše, a neskončí-li svět, dočkají se naši potomci i digitální Grety Garbo. Ale ještě jí asi není potřeba. Zatím stačí digi-zemětřesení (film San Andreas) a digi-sauři. Ono totiž není dítěte, jež by si neprošlo fascinací Jurou; okouzlením draky ne z pohádky. Na fenoménu nezbylo producentům než stavět, ale dělal to i Karel Zeman. Ten ovšem v klidu a tak, že je výsledkem umění. Ne popcorn.
A pokrytecké maskování násilí? Asi je nutné, neboť v tomto „rodinném filmu“ útočí mj. hejna pterodaktylů na davy turistů, aby vyzobávali ječící oběti. Rovněž pozemní sauři se zakusují do tlusťochů i hubeňourů, uhryzávají končetiny a masakrují se taky navzájem. A vida, přesto vše plyne s průzračností říčky, takže se cílovým strávníky mohou stát i batolata (byť do smrti nezapomenou).
Spojit zde stvůry vod i džungle a vzduchu byl démonický plán a finančně vyšel. Ne, tvůrci ani nezastírají, že chtějí pouze bavit a park Jurský svět by rádi vybudovali i v reálu. Zvlášť úvodem filmu je to očividné. Servíruje se nám park schopný provozu i bez geneticky vyšlechtěných monster. Hologramy se pohybují, výstavní expozice zaujmou, nádhera ostrova také. „Přišli byste i tak?“ „S dětmi asi ano,“ odpovíme a dinoparků ostatně prosperuje řada i u nás.
Pokud jsem vás tímto článkem nějak odradil, stalo se, ale myslím, že ne. O zisky tvůrců se není třeba bát ani v Čechách, a pokud jsem dobře viděl, veškerá odpolední představení v nejbližších mi multikenech byla o prvním víkendu dopředu vyprodaná, byť vládne letní počasí. Lid se bavit chce, děti rovněž, jsou i horší způsoby.
A závěrem už jen dva tzv. spoilery, které nemusíte číst.
1. Nejděsivnější sekvence. Moment, kdy létající stvůra upustí jistou dívčinu (ulovenou v davu), ta padá z výšin, tělo protne vlny, je zachráněna, cítíme, ale bohužel omyl. Monstra se umí zavrtat i pod hladinu, kde už tvůrci „připravili kamery“.
2. Nejpříznačnější pasáž. Letoun s po zuby ozbrojenými muži se blíží k ostrovu dinosaurů, v dáli za levobokem spatříme siluetu paralelně letícího draka, ale sniper také, takže ledabyle sundá „kvér“ a dinosaura spokojeně „sundá“. Chudáci dinosauři, bezostyšnými chudáky jsme však i my, lidé.
Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV
