Prohlédněme si nejprve tuto drobnější práci.

Ilustrace v ní většinou zachycují „opeřené“ rudokožce a na titulní straně jeden z nich čte. Co asi? Cituji Ludvu G. hned ze stránky dvě:

„... já sám ji píšu, rozumíš? Knihu o zvláštních událostech z dalekého světa, který jsem si sám vytvořil. Vždycky jsem rád četl staré, zapomenuté příběhy z dávných dob Divokého západu. A vždy jsem přichata-v-jezerni-kotline copyčtení toužil sám podobnou knihu napsat, ale mnohem větší a krásnější než všechny, které jsem kdy četl. Píšu o Černém jaguáru, ušlechtilém náčelníku, a jeho rudém lidu. Mám v té knize celý vybájený svět s mnohými postavami, které v ní žijí, mluví, jednají a já je už tak znám, že je v duchu vidím před sebou, jak vypadají, a slyším jejich hlasy.“

Tolik tedy Ludva, jak jeho (anebo Foglarova) slova zaznamenal vlastním, záměrně trochu infantilním rukopisem Pavel Čech. A učinil tak, aby hned na další stránce vyzval čtenáře k popuštění uzdy. Fantazii by se neměly klást meze a... „Zkus si sám domýšlet svou verzi indiánského příběhu,“ jsme vyzváni.

Nato následují citace z Ludvovy fiktivní knihy a ve veliké zkratce dospějí až k momentu, kdy se indiánský adept vrhá do „běsnících proudů vod, hučících a řvoucích, pěnících se a vystřikujících závoje vodní tříště“.