V parku přesto mířil k průčelí štoly. Je zdobeno císařskou korunou. Zadíval jsem se na šerou, perspektivně se zužující stružku polykanou hnědozelenou tmou. Ta podzemní chodba má celý kilometr a ještě 98 metrů přičemž vede i takřka 40 metrů pod povrchem... Baží ale ještě dnes děti po čemkoli podobném?

Skoro ne, napadlo mě. Ty preferují elektronickou realitu. Jistě znají i virtuální kanalizace a stoky a krvelačně uvnitř kosí minometem stínové protihráče, asi jako bychom se všichni připravovali na válku. Kdepak nějaké Krysy z temnot, jak se jmenoval ten báječný film, který kdysi napsal geniální René Goscinny, a „nuda" je i další zdejší chřtán alias začátek nejstaršího železničního tunelu v Praze.

Odvrátil jsem se, pustil mříže stoky, šel mezi rejsky, ženami a psími výtrusy k plotu Výstaviště a sem do Stromovky vedou vrátka. Byla otevřená. Zkusím nenápadně projít? Vyšlo to; stál jsem v areálu, který od parku oddělili už roku 1891, a zdarma jsem tím pronikl na Matějskou.

Nedávno jsme ji ovšem prošli se synem, vstupné u skutečného vchodu bylo jen deset korun (ve všední den), a zatímco legendární nuselská fidlovačka kdysi patřila ševcům, zdejší pouť měli krejčí.

Avšak pozor. Už třetí obraz „mistrné" Tylovy Fidlovačky (po premiéře ve Stavovském divadle roku 1834 se dočkala jen jediné, a to chudě navštívené reprízy) nás zavádí právě do Královské obory, a to na „slavnost slamníku". Ten prý visel ověnčen vždy z nějaké z větve, zatímco vůkol křepčili. A jak jsme tak se synem procházeli pod atrakcemi pana Kočky i mezi slaďounkými kokosy, zaujaly mě dvě prastaré, ale klasické lochnesky, vybavené koši na pomyslný basket, a leda si nejsem jist, zda všechny čtyři tu rotující modely skotské příšery (na každém kolotoči dva) disponují správně se stínajícím čelistmi, jak tomu bývalo okolo roku 1967, kdy mě to tak fascinovalo.