aro přeje lásce a ženu přirovnali už ke všemu. To není bonmot. Vezměte libovolný filozofický pojem a dá se mu přifařit obligátní „co proti tomu taj žen“. Uchopme i nefilozofický termín jako technika a bývaly, jistě, časy Julese Verna, za nichž ji ještě bylo možné chápat takřka selským rozumem i v odborné celistvosti, z gruntu, ale ty doby jsou v tahu, technologie se stala magií často i vědcům a komplexu jejích detailů nerozumí žádný. Není to se ženami hodně podobné? Jako tu techniku je potřebujeme a toužíme po nich, ale chápat zde srdce?

Srovnejte však srdce ženy se srdcem davu. Splynutí jedince s masou během dějinných srovnejme se splynutím se ženou – a bohužel nelze nevzpomenou i statisíců Němek fascinovaných jistými hypnotickými projevy. „Dav miluje silné muže. Dav je totiž žena,“ postřehl Mussolini a cítil to i Hitler, když před sebou a pod sebou intuitivně vnímal zástup coby náhražku nenaplněné duše ženy, což zástup vycítil, aby exaltovaně, elektrizovaně vracel cit.

Vnímají ovšem masy ostře? Ne. Davy vidí mlhavě a jen závojem. Za pojmy nahlížejí nezřetelně. A přece...

A přece, je to zvláštní, umí identifikovat věci uvnitř jejich podstaty. Prakticky. Jako to umí i skoro každá žena.

Jistě, je to povrchní a živočišné, ale není to nebystré, a jako ženy zástupy rády zajdou do krajnosti. A tak je to: i jen jedinkrát vyslovené podezření davu (či vaší paní) se hned stává nevyvratitelnou pravdou a jakákoli vzklíčivší antipatie v srdci davu (či ženy) se mění okamžitě v záblesk nenávisti. Či si snad ženské často nepočínají stejně zprudka, stejně nevyzpytatelně jako dav? A neplatí snad, že rovnou (jako i davy) nenávidí (pocítí-li k nám odpor)? Někdy ano.
Jak ženy, tak davy jsou rozhodně ovlivnitelnými exponenty a stejně tak zástup i žena lehce podlehnou prázdným frázím i prvým dojmům. Duše davu, toť prostě duše ženy.
*
Ten, kdo snadno podléhá dojmům, bývá ovšem schopen hrdinství anebo oddanosti. A také takové jsou naše ženy.

A rovněž takové jsou davy.

Ty davy, které ovlivníte vášní, asi jako už Maximilien Robespierre využíval silných výrazů, aby posluchače získal a strhl na svou stranu. I milenec uspěje výřečností. On u žen, revolucionář u davů. I zástupu přitom záhodno zveličovat, jako ženě, i ženě záhodno do úmoru opakovat „mám tě rád“, i davu je přehánění tím pravým ořechovým, i před ním nepotřebujeme rozumové důkazy a stačí vypadat důvěryhodně. Rozum? Nač? A marnost nad marnost.

Anebo si tedy klidně taste ty své propracované důkaz, jak libo. Sami vbrzku uhlídáte výsledek. Ne, „tygří“ masu skrz logické argumenty neovlivníte, jako ani dámu ne. Ni dámu, ni tygra, abychom tak řekli.

Ovlivníte ovšem prostřednictvím citů a vášní. I ženu, i dav. A jste-li politik?

Jste-li politik, co poskytuje logické důkazy? Býváte k smíchu. Spletli jste si totiž hrubý dav s příliš vybraným obecenstvem či rovnou s osazenstvem vysokoškolské posluchárny. Podobně fatální omyl může ovšem zapříčinit i osudový kolaps. O logické důkazy hordy nestály nikdy a nikde a zrovna tak žádná pravá žena o ně bohužel nestojí.

Ani tady však značná podobnost žen a davu ještě nekončí. I zástupy si (jako dámy) přece prvořadě váží síly, ba je to jejich přirozenost, tak jako i ženská. A rovněž zástupy intuitivně pátrají po ochraniteli, asi jako žena po potenciálním otci svého dítěte. Ne? I lid pak chce otce, to s „tátou“ zpívá Marseillaisu. A i píseň je dítě, ale dítě davu, a nebývá to bohužel dobro, co masy stimuluje, ať již tupě sedí u televizorů či se měňavkovitě přelévají po náměstích. Dobrotivost, toť pro dav slabost. Nezabírá. A nezabírá. A... Často ani na ženu ne. A vždyť její sympatie náleží často tyranovi. Někomu s pevnou paží. Nu, a že takového tyrana ve finále dav srazí do bláta a zadusá? Jen když diktátor zeslábne. To teprve může sklidit pohrdání. A přistupuješ k ženě? „Nezapomeň bič,“ jak ji provokoval Nietzsche. Nicméně i podstata davu je stejně masochistická.

Gustave Le Bon tady zmiňuje již Caesara, hrdinu zbožněného Římany a v tom rámci ženami. Aby ovšem úspěchu dosáhl, musel vystupovat okázale, tak jako později třeba i Král Slunce Ludvík XIV., když oslňoval jak ženy svého „harému“, tak zástupy. Tyto zástupy a tyto ženy k nim přitom tíhly pudem a sotva chladným rozumem.

Rozum? V mase leda probudí ryk. V „mase“ a těle ženy jakbysmet. Dějiny revolucí? Nepochopíte je nikdy, dokud si neuvědomíte konzervativnost podobných pudů, a dějinám lásek neporozumíte zrovna tak. Vášnivá žena? Fanatický dav? Dvě strany mince. A historie hysterií nadvakrát, už Cicero to chápal a Casanova znal a uměli v tom šlapat. Oba. Zvládli totiž vykouzlit dostatečně svůdné představy, což je i magií, po jejímž využití bývají ženy i davy fit.

Prahly snad po racionálnu? Ne. Toužily po kouzlech.

A působit na „přirozenou inteligenci“ davu (či ženy) racionálními důkazy? Ó, jak neskonale naivní. A nakolik odsouzeno ke krachu. Na představivost žen (a davu) přece události nepůsobí přímo, nýbrž tím, JAK jsou předkládány, a struktura televizního či rozhlasového zpravodajství tomu ostatně odpovídá. A ti, co skrz média ovládají celé národy, jsou pak obdobou Casanovů ženských srdcí. A kam na podobné fiškusy s logikou. Třeba je charisma.

Třeba je bušit kladivy přirozené autority! Ne snad? I dějiny válek, všech revolucí ukazují, do jaké míry se stává lid pouhou neuvědomělou masou a nakolik žensky podléhá iracionálním vlivům. A i v ženě kdekdo se splet.
*
„Rozhodnutí, která mi byla vytýkána, jsem obyčejně den až dva dni předtím nechtěl,“ prozradil dodatečně zmíněný Robespierre, a to patrně upřímně. „Vyvolala je až sama krize.“

Příznačné? Určitě. A neargumentuje snad žena podobně?

Tváří v tvář zástupu (ženě) je pak i vzdělanost na škodu - a jak by tu mohl projev uspět jen dík svému obsahu, jak? Nejde snad vždycky víc o samu prestiž mluvčího? Přitom...

Je až tragikomické, jak obdobně fungují věci na politických kolbištích a u rodinných krbů. Potřebuje snad žena důvody? Ne. Ženy i masy žádají způsoby. I masy televizních diváků je žádají. Nechtějí Godoty, ale Gotty, a můžeme se kvůli tomu třeba rozkrajovat jako rajče.

Poslanec (milenec) bez autority a aury? Je samý důkaz, samá konkrétní číslice, ale kde má pozornost? Tu nezískal a již Le Bon takovou situaci líčí. Řečník se vrhá do boje sebejistě, to je fakt. Přesvědčím je! říká si. Mám přece pravdu (ví). Jakýkoli odpor vůči mým argumentům bude marný, dodává. Chlape! Do toho. Je až radostný. Ale běda.

Zaskočí ho šum, v ženě či sále, i diví se: „Proč mě nenechají mluvit? Proč nepanuje ticho? Na co myslí nevděčníci (nevděčná)?“ Dotyčný neví, že už prohrál, a tak nepřirozeně zvýší hlas, až snad omylem i zakvoká, ale dav či dáma tím spíš nenaslouchají; ó, jak frapantní. Nebožák sice ještě gestikuluje, ale kotel (žena) si hlučí. Marná lásky snaha! A on?

Náhle se plete. Po další minutě ztratí i nervy a odmlčí se. Další chyba (při projevu, při hádce s manželkou). Sice pokračuje, ale strachy se potí, až uslyší rázné: „Končíme!“ Sen? Ne. Svět.

A hluk je nesnesitelný (či žena dávno odkvapila). Pán lidstva zůstal sám. Bez prestiže. Je konec hry? Asi. Pro srdce ženy (davu) neexistuje víc než plešatá zpěvačka, ale není to absurdní. Srdce snad ještě někde má, ale jeho duši dávno zbaštily.

S použitím úvah Gustave Le Bona (1842-1931) o davu. Tento francouzský psycholog se ženami jako takovými nezabýval, je mimo jiné autorem knihy Arabská civilizace (1883) a jeho kniha Psychologie davu (1895, česky naposled 1994) poskytla jen rámec k tomuto srovnání.