Dítě bylo vždy plnohodnotným členem lidského společenství. Řečeno dnešní terminologií, dítě bylo plnohodnotným sociálním subjektem. Subjektem, který stál za ochranu a péči nejen rodičům, ale i širšímu rodinnému, resp. rodovému společenství a to nejen pokrevně spřízněnému. Vzpomeňme úlohu kmotrů a jejich celoživotní závazek k novokřtěnému dítěti.

Dítě, tj. člověk od narození po pubertu (dále jen dítě), bylo plnohodnotným členem lidského společenství. Minulý čas je na místě při konfrontaci s aktuálními fakty. Život dítěte je dnes akutně ohrožen dlouho před narozením. Například v roce 1996, kdy jsme se dostali až na hranici 90 000 živě narozených dětí (90 446), tj. do pásma extrémně nízké plodnosti 1,3 dítěte na jednu ženu, bylo zaznamenáno 48 086 těhotenství přerušených uměle vyvolaným potratem. To znamená, že došlo k ukončení života u více než třetiny dětí, které měly šanci se narodit. Přesně 34,7 %.  Za posledních 20 let, tj. od roku 1993 do konce roku 2012 bylo uměle zbaveno života podle zákona č. 66/1986 Sb. O umělém přerušení těhotenství 704 tisíc dětí. Ve stejnou dobu se narodilo jen 2 045 000 dětí, naproti tomu mělo přijít na svět 3 080 000 do vyrovnané populační bilance.

Položme si proto otázku, naléhavou otázku: Jak je možné, že se nerodí děti? Odpověď je v zásadě jednoduchá.

Děti ke spokojenému prožití stáří v tzv. sociálně vyspělých zemích nejsou potřeba.

Z kulturního hlediska jsou děti dobrovolné, z ekonomického tíživé a z technologického hlediska se lze vyhnout tomu je zplodit. Jistě, pro některé muže a ženy je fakt, že nemají děti, nedobrovolným trápením. Jak ale ukazují Gilbertovy studie, jde u většiny případů bezdětných lidí o zcela záměrný stav - výsledek sledování jiných sociálních a morálních cílů, než jsou děti. To plně potvrzují i statistická data.Již v r. 2008 bylo 53,3 % rodin v Česku bezdětných.