Neklidná společenská i politická situace na Slovensku by nás měla zajímat. Nejen proto, že Slovensko je země sousední a nám historicky i lidsky nejbližší, ale i proto, že turbulentnost tamního politického vývoje v posledních týdnech se dotýká samotné podstaty demokracie.

Robert Fico vyhrál se svými sociálními demokraty poslední parlamentní volby. Jeho vítězství bylo nezpochybnitelným vyjádřením svobodné vůle výrazné části slovenských voličů. Poraženi byli Šimečkovi progresivisté, poražena byla aktivistická prezidentka Čaputová, poraženy byly mediální i věčně Slováky moralizující umělecko-zájmové elity, poražen, konec konců, byl i „jourovský“ Brusel. Politický program „antifico“ byl Slováky odmítnut a Fico se vrátil do premiérského křesla. Jeho vítězství bylo návratem v mnohém ohledu triumfálním, neboť z postu ministerského předsedy byl v roce 2018 nucen odejít na základě tlaku „slovenských náměstí“ po vraždě novináře Kuciaka (ostatně okolnosti této vraždy, jak se zdá, nebyly nikdy přesvědčivě objasněny).

Vítězný Robert Fico vstoupil do dalšího vládnutí poučený zákeřnými tahy politických protivníků. Začal pracovat velmi energicky, výsledky své práce nesděloval voličům přes média, kterým ze zkušenosti přestal věřit, ale našel si vlastní informační kanály. Důsledně a rozhodně se pustil do řešení problémů, ze kterých progresivistickým silám a jejich spojencům v EU vstávaly hrůzou vlasy na hlavě. Jeho ministryně kultury Šimkovičová například odstřihla „kulturní“ nevládní a neziskové organizace od části státních dotací (takto ušetřené peníze okamžitě určila na opravu střechy Slovenského národního divadla), postavila se proti veřejnoprávní slovenské televizi a slovenským hercům vzkázala, že „hrstka lidí nebude nakazovat národu, jak má žít a co si má myslet“.