Nechme stranou přirozenou a pochopitelnou míru lidského soucitu s těmi, kteří se dostali do nebezpečí. To je snad normální součástí chování lidské společnosti. Jsou ovšem na místě mnohastránkové reportáže plné turistického „stýskání“ na nepohodlí, které jim požáry v několika turistických letoviscích připravily, a předhánění se českých politiků „kdo by zachraňoval víc“?

Je snadné podlehnout emotivní – pro senzaci zručně pořízené - fotografii otce nesoucího své malé dítě s kouřem z požáru v pozadí obrazu. Hrůza okamžiku je nám vnucována sugestivně. Snadno proto zapomínáme na fakt, že na řecký ostrov nikdo nikoho cestovat nenutil. Bylo to svobodné rozhodnutí každého turisty. Mělo být na zvážení rodičů onoho malého dítěte z fotografie, zda dovolenou v takové destinaci absolvovat.

Neboť svobodná rozhodnutí mají i svá rizika. Cestovat na ostrovy ve Středomoří v době, kdy celá léta jsou tamní ostrovy vyprahlé a o místních požárech média čas od času referují, je přece nebezpečný podnik. Mělo by být proto odpovědností každého, aby všechna možná rizika zvážil.

Prožití dovolené v kterékoliv části světa je jistě možné, rozhodně však ne nárokové. Neměl by tak existovat ani nárok na pomoc státu, když se mi tam, kam jsem se rozhodnul cestovat svobodně, něco přihodí.

To, čeho jsme v reakcích na požár na Rhodosu svědky, není ničím jiným, než příkladem chování zhýčkané nárokové společnosti se samozřejmostí přenášející vlastní problémy zklamaných či nenaplněných nároků - na stát. On je povinen je vyřešit, on je povinen postarat se. A stát to, za peníze daňových poplatníků, kteří nikam nejeli, nebo jsou natolik zodpovědní, že rizika takové dovolené prostě nepodstoupí, rád udělá.