Letošní „oslavy“ 17. listopadu proběhly tak, jak jsme někteří čekali. Z Národní třídy tryskala koncentrovaná nenávist všech, kteří 17. listopad „vlastní“. Na Staroměstském náměstí byl „revolucionarizován“ dav. V průběhu celého dne jsme sledovali demonstraci zapšklého spojenectví části rádoby uměleckých elit, „spřízněných“ politických sil a „spojenců“ z veřejnoprávních médiích proti výsledkům parlamentních voleb. A aby toho nebylo málo, prezident republiky s komunistickou minulostí, ale s frenetickou podporou „majitelů Listopadu“ uctil odkaz protikomunistické demonstrace z roku 1989. Nad tím vším, v den významného státního svátku, ukrajinské a evropské vlajky.
V nedůstojnosti, s jakou je každoročně zneužíván svátek 17. listopadu skupinou „sebevyvolených“, zcela zaniká (a tvrdím, že záměrně) skutečný historický význam tohoto dne – pohřeb pražského medika Jana Opletala, nebezpečně postřeleného na manifestaci dne 28. října 1939. Tehdy 17. listopadu tisíce studentů dorazily z Albertova až na Staroměstské náměstí a do Kaprovy ulice. Tam zasáhlo komando SS. Před německou brutalitou tehdy stydla krev.
Všechny české vysoké školy zavřeny na tři roky (s úmyslem je nikdy Čechům nevrátit), devět studentských předáků bez soudu popraveno, 1200 studentů okamžitě odvlečeno do německých koncentračních táborů. Národ tehdy okamžitě pochopil, že německá represe na intelektuální mládí je útokem na mozek národa. Výsledkem bylo uvědomění si, že ráz 17. listopadu je namířen proti Čechům vůbec, což vyústilo ve sjednocení téměř celého národa do řad odporu proti Němcům.
Líbí se vám, jak jsou v Praze pojímány oslavy 17. listopadu?Anketa
Je skličující a nedůstojné, že každoroční vzpomínkové „oslavy“ 17. listopadu se jen okrajově týkají tak zásadní, pro české dějiny podstatné, historické události. Čím však méně zmínek o Janu Opletalovi a řádění Němců v průběhu druhé světové války v protektorátu, tím více zneužívání 17. listopadu k „havlování“ a útoků těch „lepších“ na jimi vybrané politické představitele naší země. Říci, že je to nedůstojné, by bylo málo, neboť agresivita „slavícího“ davu už dávno překročila míru snesitelnosti.
My, kteří si 17. listopad 1989 a měsíce a léta po tomto datu dobře pamatujeme, je sice s radostí spojujeme s kolapsem totalitního komunistického režimu, ale ještě více této době děkujeme za naděje, které nám dala. Byla to opojná léta. Listopad otevřel dveře svobodě, jejímiž plody byly svoboda názoru, svoboda projevu, svoboda vlastnit i svoboda budovat pluralitní demokracii. Byla to léta optimistická a nadějná.
Ve vládách se najednou objevili vzdělaní lidé, kteří uměli normálně mluvit, kteří se uměli obléknout na úrovni doby, kteří (na rozdíl od komunistických panáků) uměli v přímém přenosu dokonce používat cizí jazyky. Lidé, za které jsme se konečně nemuseli stydět! Byla to doba obrozené víry i pýchy na naši zemi, doba znovunalezení důvěry ve vlastní síly.
Vzpomínáme dnes na 17. listopad takto? Jsou takovými „oslavy“ 17. listopadu posledních let? Opravdu si v tento den připomínáme ideály svobody studentů z roku 1939 i národního vzepětí z let následujících po 17. listopadu 1989? Nebo jsme toto datum lehkovážně přenechali křiklounům, kteří nám odkaz tohoto výročí „dovolují“ slavit výhradně jen podle jejich „gusta“?
Jestli lze odkaz 17. listopadu 1989 spojovat s nějakou silnou, zásadní a tehdy sjednocující myšlenkou, pak je to idea svobodných voleb. Byly letošní „oslavy“ na Národní, Staroměstském či Václavském náměstí demonstrací úcty ke svobodným volbám a respektu k jejich výsledkům? Nebo byly producírováním těch, kteří se s výsledky parlamentních voleb, sotva jeden měsíc starými, nehodlají smířit?
Kdo letos viděl, slyšel nebo četl, si odpovědět umí sám. Letošní 17. listopad se totiž stal platformou, ze které se na vítěze voleb útočilo, křičelo, nadávalo, zatímco poražení byli oslavováni. Letošní (a vlastně nejen letošní) akce tak byly v důsledku namířeny proti všemu, co by měl 17. listopad 1989 symbolizovat a pro co by měl být svátkem váženým a uctívaným.
Jít tedy letos na Národní třídu s úctou zapálit svíčku bylo svým způsobem formou účasti na spektáklu, který šel přímo proti duchu Listopadu 1989. A proto naopak, nezúčastnit se, nejít tam, bylo pozicí principiální, bylo symbolickým výrazem úcty k odkazu 17. listopadu.
Převzato z webových stránek Institutu Václava Klause
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV
